Sedím na "mezinárodním" letišti v Ruzyni a není tady wi-fi, s tím jsem opravdu nepočítala. Původně jsem se chtěla hned začerstva vypsat ze všech dojmů a ještě zatepla na blog hodit pořádný report z uplynulých tří dnů. No nic, tak se zatím vypíšu do TextEditu a článek dám online hned, jak se dostanu do své švédské danderydské civilizace. Upozorňuji vás, že to bude DLOUHÉ, tak si uvařte kafe, čaj nebo tak něco:)
Jak a kde začít? Pořád musím myslet na dotazník, který jsem vyplňovala někdy před pěti lety pro svoji (jedinou českou) stránku o Die Ärzte. Byla mimo jiné i otázka "co si přeješ?" a já jsem tehdy odpověděla následovně:
--- být roadie; mít německo-americký občanství; mít vlka; být upír nebo elf; udělat maturitu; mít řidičák; umět hrát na basovku; pokecat s RHCP a DÄ; mít zrzavý (nebo červený- ale úplně červený, žádnej mahagon) vlasy; zjistit co znamená "Schnusel"; aby příští rok management RHCP nezapomněl na fakt, že v ČR se dostavěla nová velká hala; aby se DÄ rozhodli napodobit Die Toten Hosen a udělali koncert v České republice...
Jak vidíte, spousta z mých přání se od té doby splnila, ale tehdy by mě jistě ani ve snu nenapadlo, že se mi vyplní i přání týkající se Die Ärzte. Konkrétně Farina Urlauba. Než začnu emotivně vypisovat své pocity a zážitky, uvědomte si prosím, že jsem do poslední chvilky nevěřila tomu, že to všechno vyjde - zasvěcení vědí, pořád jsem to brala tak trochu na lehkou váhu, nechtělo se mi uvěřit tomu, že by se mi něco takového mohlo doopravdy stát. Ale konec okecávání, vrátíme se na začátek příběhu.
S Farinem, kytaristou a zpěvákem Die Ärzte, jsem si psala už delší dobu - nešlo o jednovětné úsečné fanmaily, ale o diskuze o všem a někdy i o ničem... rozuměli jsme si spolu (máme toho dost společného:) a když mi napsal, že jsem strašně v pohodě a zajímavá a že by se se mnou rád setkal, cítila jsem se polichocena, ale myslela jsem, že to říká jen tak. Od začátku léta jsme řešili, jestli bude čas, abych s nimi před pražským koncertem udělala interview - jejich rozvrh byl hodně nabitý a nebylo jisté, jestli se do jejich harmonogramu ještě vejdu - proto mi napsal, ať se mu ozvu pár dní před koncertem, to už prý snad bude mít trochu jasnější představu. Pak odletěl na několik týdnů na dovolenou, kde samozřejmě neměl přístup k internetu (jeho dovolené jsou kapitola sama o sobě:)).
Ve čtvrtek mi přišel e-mail, který mi vyrazil dech. Ptal se mě, kde jsem a jestli by mě mohl poprosit, abych ho před koncertem provedla po Praze. Ještě tentýž den jsme se domluvili, kdy a kde se setkáme - vyzvednutí před hotelem se zdálo být dobrou volbou, vzhledem k tomu, že byli ubytovaní prakticky přímo v centru. Od té doby jsem byla jako na trní. Pokaždé, když jsem pomyslela na to, co se v pondělí má stát, mi začalo být horko a taky tak trochu špatně... pochopte, ten člověk zformoval moji pubertální osobnost, i když je to příšerné klišé (že jo,
Luci?:)), teď už to beru trošku s nadhledem, ale před 6ti lety bych zabíjela pro jeho podpis:D Mimochodem, jak myslíte, že vznikla moje přezdívka Ävchen? Od jaké kapely je asi odvozená?
Nachystala jsem si do zásoby spoustu zajímavostí a příběhů o Praze přesně na míru, protože mi bylo jasné, co ho bude zajímat, a stále jsem si nepřipouštěla, že k setkání opravdu dojde. Zároveň ale ve mně hlodalo takové to váhavé "co kdyby"...
Do Prahy jsem odjela už v neděli - chtěla jsem se ještě před odletem vidět s Davídkem:) Report z tohoto setkání asi nechám na něm, pak se k tomu kdyžtak vrátím, ale teď se pokusím vypsat z toho zbytku, než to pozapomínám;)
Přeskočíme tedy na pondělí. Ubytovala jsem se v hotelu a odpoledne se vydala "uklidnit" a "rozdejchat" do centra. Šla jsem se podívat i k hotelu, kde jsem Farina za pár hodin (s Davídkem jsme to pořád odpočítávali, ale nějak mi to nešlo -- no jo, já a matika...) měla vyzvednout, a docela se mi rozklepala kolena. Pak jem odjela zpátky do hotelu, kde jsem se zcivilizovala, aby se mě pan FU nelekl, a asi 2 hodiny jsem ležela na posteli a přemýšlela... honila se mi hlavou spousta věcí - přijde? Jestli přijde, přijde sám? Bude s ním nějaký bodyguard nebo třeba další člen kapely (velmi nepravděpodobné, ale člověk může snít, ne?:D)? Bude mezi námi trapné ticho? Budeme si mít vůbec o čem povídat? Budu mu extrémně nesympatická a bude na mě hnusnej? Bude mít na sobě to stejné oblečení, co má na sobě vždycky a všude?:D Bude mít vlasy sčesané dozadu? Bude vypadat staře a zkazí mi veškeré iluze?:) A tak dál...
Všem jsem rozesílala SMS s texty typu "asi se z toho složím" a pomalu se vydala k hotelu. Sraz jsme měli mít v 18:30. Pár minut před smluveným časem schůzky před hotelem seděla jen nějaká japonská rodinka (manga live!) a stálo tam pár černých mercedesů, ale dvoumetrový Germán nikde. Říkala jsem si no jo, vykašlal se na mně, určitě nepřijde - ale přesně s úderem půl sedmé se v lobby objevil usmívající se Farin. Už si nepamatuju, co přesně se mi honilo hlavou, snad jen "zůstaň v pohodě, nedávej najevo, že jsi nervózní, buď prostě sama sebou". Hned se ke mně nahrnul, objal mě a velice evropsky mi dal pusu na každou tvář. Vydali jsme se na cestu a od první sekundy jsme pusu nezavřeli... snažila jsem se brát ho bočními uličkami, kde se to nehemžilo turisty - ten den jsem totiž předtím v centru potkala několik skupinek německýh fanoušků Ärzte, a nechtěla jsem, aby se na něj někde sesypali. Bylo docela vtipné vyhýbat se lidem s tričky Ärzte, na které jsme občas chtě-nechtě narazili. Farin si jich většinou všiml dřív (má taky dva metry, že jo:) a pokaždé prohlásil něco jako "hezký triko, půjdeme radši na druhou stranu":)
Na Staromáku si nás pár lidí všimlo (ano, byli jsme velice nenápadní, sice oba oblečení skoro celí v černém, ale jeden má dva metry a druhá svítící vlasy:D), ale zůstali stát, koukali na nás z uctivé vzdálenosti a nenápadně si nás fotili (teda samozřejmě ne "nás", ale "jeho", nicméně "nás" zní líp:). FU si stěžoval, že má něco s nohou (taky si vždycky něco udělá a ani neví, jak a kde k tomu přišel:), takže jsme se párkrát museli zastavit a někam sednout - nejdřív jsme se zastavili v jedné kavárně, kde jsme vedli asi hodinový lingvistický rozhovor a řešili, jaký jazyk se má Farin začít učit teď a kam se za tím účelem má odstěhovat. Potože jsem holka, tohle si odpustit nemůžu - ačkoliv na fotkách z nové doby někdy vypadá přestárle a unaveně (to já často taky a to bych mohla být jeho dcera:), "naživo" je to hrozně charismatickej a přitažlivej chlap, kterému by jeho pravý věk hádal málokdo.)
Váhám, co sem můžu napsat a co ne, velká část z našeho rozhovoru byla docela osobní. Ale příběh s divočáky na dálnici sem snad napsat můžu:D Řešili jsme, jak jsem slepá bez brýlí, které zásadně nenosím (takže cedule a názvy ulic mi předčítal on:D), a nějak jsme se dostali k řízení aut.
F: "No, kdysi jsem hrál v kapele, která byla všechno, jen ne úspěšná..."
Ä: "Jak se jmenovala?"
F: "King Kong."
Ä: "Tys měl tehdy dready, že?" :D
F: "Ani mi to nepřipomínej... nemůžu uvěřit tomu, kolik lidí o tom ví."
Ä: "Hodně lidí četlo vaši biografii."
F: "No jo... tak tehdy jsem teda hrál v té kapele, a samozřejmě jsme na koncerty museli jezdit sami, neměli jsme roadies ani řidiče... a jednou na mě vyšla řada, abych řídil přes noc, a v jednom momentě jsem normálně viděl divočáky na dálnici."
Ä: "Jako fakt? A srazils je aspoň?"
F: "No, oni tam ve skutečnosti nebyli."
Ono to asi vůbec nepůsobí vtipně, ale v tom momentě to byla naprosto roflózní hláška a pojem
"divočáci na autobáně" jsem okamžitě nastálo zařadila do svého slovníku (a samozřejmě jsem ho před ním několikrát použila, abych ho poškádlila:D). Věděla jsem, že je to provokatér provokatérskej a že jeho humor je velice specifický a většinu lidí by jím asi urazil, ale zdatně jsem se bránila a veškeré narážky a hlášky jsem mu okamžitě vracela i s úroky, což se mu líbilo. Několikrát jsem ho upřímně rozesmála, vtipkování a vzájemné špičkování a pošťuchování nám šlo a pořád jsme se navzájem doplňovali:) Taky se mi přiznal, z
jaké stránky ukradl n
ápad a kód na horní menu:D Bavilo mě, že umí perfektně anglicky - dlouho se mi nestalo, že by mi někdo byl rovnocenným, nebo dokonce lepším konverzačním partnerem. Občas jsme se pohádali o to, jaký anglický výraz je správný, a protože jsme oba dva egoisti tvrdohlaví, vyvinuli jsme střídavý systém - jednou mám pravdu ty, pak zase já:) Mimochodem, skončilo to tak, že je teď řada na mně:)
Když jsme došli na Pražský hrad, bylo už docela pozdě a tma. U večeře jsme koukali na krvavý měsíc a bavili se o hudbě. To jsem se zase dozvěděla věcí:D Pustila jsem mu Hadouken!, kteří se mu líbili, a taky Nicelanda, kterého chválil převelice... doporučil mi pár kapel, které se mi "budou líbit a když ne, odkoupím od tebe ty desky já":) Když odešel na záchod, přišla za mnou servírka a řekla mi "hele, on je někomu strašně podobnej... takovýmu tomu z tý německý kapely", tak jsem jí řekla že jo, je to on, ale pššššt:) Když se vrátil, slečna se ho zeptala, jestli je možné, že ho odněkud zná, a on jí odpověděl, že je H.P.Baxxter ze Scooter, a tak se jí taky podepsal:D Další servírka chtěla, aby jí k podpisu udělal srdíčko a věnování, tak jí tam nakreslil lebku, které na čelo napsal její jméno.
Na Hradě ho poznali nějací dva němečtí fans, nejdřív se k nim moc neměl, ale nakonec se s nimi nechal vyfotit, pak mi řekl, že to radši udělal, protože vypadali, že by jinak dostali infarkt:) Naštěstí nás pak nechali na pokoji a my jsme si mohli v klidu udělat procházku kolem nasvíceného Sv. Víta (to byl zase šťastnej, že mě může opravit, protože jsem se přeřekla a omylem řekla "lightening" místo "lighting"). Když jsme procházeli bránou na nádvoří, krmila jsem ho fakty o tom, kdo navrhl uniformy hradní stráže, a když jsme vycházeli ven, začal mi říkat to samý:D Pak mi vysvětloval, proč jsou ve zdech díry na větrání, tak jsem mu řekla, že až ho přestane bavit hudba, může se stát zedníkem, haha.
Když jsme sešli zpátky dolů ke Karlovu mostu, bylo už po desáté hodině, tak jsem ho dovedla zpátky k hotelu. Strašně mi děkoval, nabídl mi, že si před koncertem klidně můžu dát ten rozhovor, ale odmítla jsem, řekla jsem ať to nechá plavat - hrál si pak na uraženého:) Nechtěla jsem riskovat ztrátu místa v první řadě, no... Zeptala jsem se, jestli zítra můžu na zvukovou zkoušku, zamyslel se a řekl mi, že neví, jestli vůbec nějaká bude, a dodal, že tam nikdo nesmí, ale slíbil, že zjistí co a jak a kdyžtak mi zavolá (ano, on má MOJE číslo uložené ve SVÉM mobilu:). Dvakrát jsme se objali (to rozloučení nám trvalo, no - jsme ukecaní oba dva:), dostala jsem další 4 pusy na dobrou noc a bis morgen...
Bylo půl jedenácté večer, tak jsem moc neměla komu ty zážitky hned začerstva vnucovat, ale zavolala jem Gužu a dorazila za ní a jejími německými kamarády do baru. Z celé akce mám jen jednu fotku - když jsme se loučili před hotelem... nechtěla jsem narušovat důvěrnou a přátelskou atmosféru, která celý večer panovala - neptala jsem se ho ani na Ärzte a podobné věci, pokud o nich on sám nezačal mluvit... připadlo by mi prostě hloupé vytahovat foťák a na každém rohu se s ním chtít fotit jako s nějakým zvířátkem v ZOO.
Snažila jsem se ho donutit, aby na koncertě mluvil anglicky, i když 99% návštěvníků budou Němci - nejdřív váhal a říkal, že se zeptá, kdo neumí německy a podle toho se zařídí, ale druhý den nakonec všichni po dobu celého koncertu mluvili anglicky a trochu česky (aspoň to "děkujeme" jsem ho naučila:).
Druhý den... ráno jsem se nudila převelice, tak jsem se šla už dopoledne projít do města, šla jsem kolem Roxy a docela mě udivilo, že už v 10 hodin ráno tam postávalo několik fanoušků, včetně jednoho kluka, kterého jsem si pamatovala z předešlého podvečera - kdyby tak věděl, že asi 5 metrů za ním šel jeho idol:) Poznala jsem tam Ooompha s červenomodrou hlavou, tak jsem se s ním začala bavit a už jsem zůstala. Pak přišla Gužu a postupně i ostatní zástupci české menšiny, tak nuda nebyla. Organizace celé akce byla trochu tragická, před klubem i přes zákazy zaparkoval nějaký kretén auto a rozhodně tam proto nebylo místo pro jeden mega truck a jeden obří nightliner bus:) A co udělali čeští roadies? Normálně to auto "odhopsali" na druhou stranu silnice, to jsem ještě v životě neviděla a asi už ani neuvidím:D
S postupujícím časem začala být velká tlačenice, bariéry nestačily a my se modlili, aby nás co nejrychleji pustili dovnitř. Gužu nás opustila na interview, ujišťovala jsem ji, že to bude okay:) Pro Farina jsme nachystali dárek - česko-německý/německo-český slovník, kam jsme napsali věnování a podepsali se (my = hrstka českých fanoušků bojujících o první řadu), já jsem mu svému jménu dopsala do závorky "it`s anorectic!" (hádali jsme se, jestli se říká "anorexic" nebo "anorectic"), a jak mi později Gužu řekla, úplně ho to rozsekalo a byl dojat:D Když konečně začali pouštět dovnitř, začal boj o první místo - někteří snad lámali olympijské rekordy v běhu na krátkou trať. Jakási Němka si sedla na zem a natáhla nohy podél bariér, aby si tam nikdo nemohl stoupnout, ale já a Gabi jsme se tam suverénně nacpaly:D Mimochodem - díky Satanovi za ty bariéry tam... v Roxy je nikdy nedělají, a u Ärzte bych asi umřela, kdyby tam nebyly a já byla natlačená přímo na pódium. Stála jsem tedy přesně tam, kde jsem stát chtěla - mezi Farinem a Belou, yay! Nalevo jsem měla Gužu a napravo Gabi, se kterou jsme systematicky vytlačovaly malou otravnou Němku, co stála vedle ní.
Už před koncertem jsme byli všichni polomrtví - čerstvého vzduchu ubývalo a to, že si půlka lidí zapálila, taky moc k dýchatelnosti nepřispívalo. Ochočily jsme si securiťáka před námi, to byl výborný tah:) Jak se později ukázalo, čeští sekuriťáci byla neschopná banda svalnatejch debilů, museli tam nakonec poslat 4 Němce jako posilu, protože Češi absolutně nebyli schopní vytahovat omdlévající a crowdsurfery z davu. Mimochodem, slečna z růžovými punčocháči a asi 120 kg ode mě asi taky jednou dostane teniskou do obličeje.
Přesně v 8 začal koncert. Farin nakráčel na pódium a jakmile mě uviděl, začal se smát:D Začali netradičně s prasárnou největší, "Stick It Out", po které následovala "Himmelblau". Bela se na mě koukal a úplně první palička, kterou ten večer rozdal, připadla mně:) Koncert naprosto famózní, myslela jsem chvílemi, že to už asi nedám, ale vydržela jsem... FU na mě pomrkával a soucitně na mě koukal:D Jednou mi naznačil, jakože "asi jsi úplně mrtvá, co?", na což jsem mu přikývla, jak jinak, že:) Příjemně mě překvapilo, že v "Zu Spät" změnili text, a to tak, že tam Farin zpíval o noční procházce Prahou a o Karlově mostě:) Prostě ach...
Oproti tomu Bela byl asi decentně zmatený - jednou blekotal něco o Varšavě a pak něco o Czechoslovakii, to jsme se na sebe pokaždé s Farinem tak zmateně podívali a zakroutili hlavou, jakože "o čem to mele?":) Mám všude modřiny a skoro nemůžu chodit, před koncertem mě totiž píchla vosa do kolena a příšerně mi to nateklo - pak mi taky na záda skočil asi dvoumetrákový Němec a natlačil tím moji kyčelní kost na bariéru - mám tam teď asi deseticentimetrovou modřinu a docela se bojím, jestli se mi neodštípnul kousek kosti, protože to bolí fakt moc na to, aby to byla obyčejná modřina. Mimochodem, v životě jsem nebyla tak strašně zpocená, jako po tom koncertě. Tričko jsem mohla ždímat, a to jsem na tom byla ještě dobře, když jsem se koukla na ostatní...
Do Švédska si vezu fetiše v podobě paličky s nápisem PORNOBOY jako správná groupie, trsátko se sdělením, že "Satan je chodec", podepsaný booklet Bäst Of s věnováním a vědomí, že to, co jsem zažila já, se asi jen tak někomu nepoštěstí... sakra, čtyři hodiny jsem ho měla jen pro sebe, a to všechno v ehm ehm velice romantickém prostředí noční Prahy:)
Jsem ráda, že jsem Farina mohla poznat aspoň trošku osobně, jsem nadšená z toho, že je přesně takový, jakého jsem si ho vždy představovala, takový, jaká bych si jednou přála být i já... je to strašně inteligentní, sympatický a příjemný člověk, který vám podle mě buď sedne nebo nesedne... záleží na velikosti vašeho ega, na tom, jak moc si věci berete osobně a na vaší míře smyslu pro humor:)
Aaaah, teď mi tady na sekundu naskočil nějaký signál sítě, stáhly se mi maily a v mailboxu mi přistál i jeden od pana FU, ze včerejšího dopoledne. Přeje mi dobré ráno, děkuje mi za procházku, prý se mu to strašně líbilo - a připojuje článek z Wikipedie popisující slovo "anorectic" :D:D:D Podepsán - "der Klugscheisser". Typické:D
Děkuji všem, kteří mi to upřímně přáli, podporovali mě a radovali se se mnou. A vy ostatní - jen si ZÁVIĎTE!!!
Poslední dva dny byly totálně nabité, a dnešek nebude jiný.
