31 October 2008

Mám nejkrásnější záhlaví. Prostě je to tak.

To staré už mě pár měsíců neskutečně vytáčelo a tak jsem dnes dvě hodiny mučila a šikanovala ivoshka s malým i mými úchylnými nápady. A dopadlo to tak jak to dopadlo. Jsem nadšená a dlužím mu svou černou duši a pohled s nahým švédským princem (minimálně).

Dnes je den D, vyšlo Farinovo nové sólové album - Die Wahrheit Übers Lügen.

Poslouchám ho celý den dokola... 

GET IT! BUY IT! LISTEN TO IT! LOVE IT!!!

30 October 2008

Nichimgriff.

Jak jistě všichni víte, v pondělí jsem si sbalila 3 trička, jedny džíny, jeden svetr, jedny boty a jednu bundu a vydala se na třídenní výlet do Hamburgu.

Poprvé jsem využila služeb ghetto airlines RyanAir (proč by ne, když jsem za zpáteční letenku zaplatila asi 10 SEK:) a čekala jsem, že moje zkušenost bude o poznání horší -- ale ne, byla jsem s nimi nakonec spokojená (moc jsem toho od nich neočekávala). Jejich letadla neodlétají z megaletiště Arlanda, ale z lesního letiště Skavsta, které podle mě zároveň slouží jako výcvikové letiště armády (všude tam postávaly vojenské letouny).

Nástup do letadla proběhl ve velice retro stylu - pobíhání po letištní ploše a výstup do letadla po schodech jsem naposledy absolvovala někdy před patnácti lety, když jsme s rodinou létali na dovolené z brněnského ghetto-letiště... 
Uvnitř letadla potom stewardi v pravidelných intervalech připomínali "vítejte na palubě letadla RyanAir, postupujte prosím do středu letadla a zaberte co nejrychleji nejbližší volná místa", což mi přišlo vtipné převelice (ano, boarding passy jaksi neexistovaly) a nechápala jsem lidi, co přišli poslední a pak se vztekali, že nemůžou sedět vedle sebe. Duh!
Poznámka na okraj - nechápu, jak k tomu došlo, nicméně v obou případech jsme odletěli s cca 20 minutovým zpožděním, ale přistáli jsme přesně na čas! Takže RyanAir - klidně znova...

Hamburg mě přivítal tmou, takže jsem jízdu shuttle busem z letiště decentně prospala. V nejbližším kiosku jsem si koupila nové Visions (protože...) a pomocí mého přirozeného orientačního smyslu jsem se S-Bahnou vydala do St. Pauli, mého dočasného bydliště... hotel byl čistý a bezpečný, dala jsem si sprchu... a noc byla ještě mladá, tak  jsem se vydala na průzkum terénu. K (nechvalně) proslulé Reeperbahn jsem to měla asi 250 kroků... trošku jsem se prošla, cestou jsem si jako idiot zpívala písničky DÄ (měla jsem výbornou náladu) a s díky jsem odmítla nabídku jednoho mafiána, jestli prý nechci tancovat u něj v klubu. Řekla jsem mu, že už pracuju jinde:D

Po cestě nazpátek jsem prožila monstrózní šok, jdu si takhle setmělou ulicí a najednou slyším "hej!" -- ukázalo se ale, že to byl Lasse, družný Švéd, který bydlel ve stejném hotelu, jako já. Ohohoo!

Ráno jsem vyrazila do ulic už kolem deváté - Reeperbahn v kocovině má bezesporu svoje kouzlo:) Prošla jsem si to přes St. Pauli až do centra k radnici, kde jsem (konečně!) objevila Starbucks, dala si vytoužené Venti Caramel Light Frappuccino, usadila se a... POZOR! Tohle byl opravdu zážitek. Seděla jsem v Europa Passage v Hamburgu, vedle mě seděli nějací Švédi a na obří obrazovce přede mnou se objevovaly záběry z Prahy... tak jsem si při zdolávání toho svého půllitrového kyblíčku říkala "ty jo, mám vůbec zapotřebí pořád někam lítat?" :D

Gastro orgasmus jsem později prožila v jednom döner podniku, který vypadal civilizovaně a čistě... nejlepší kebab EVER! S rozpečeným chlebem, spoustou zeleniny a tak... dojedla jsem, chvilku jsem tam ještě seděla a psala pohledy, a pan majitel mi jen tak donesl dezert:) Aww... byl strašně milej a příjemnej, ačkoliv neuměl anglicky a já (svině) jsem mu zatajovala své germanistické schopnosti...

V celém Hamburgu byl můj vytoužený DÄ Notenfreund vyprodán, a tak mi ho museli objednat - dodání do druhého dne, hurá. Když mi ho pak podávali, docela mi spadla čelist. Je to daleko větší než A4. A skoro 10 cm tlusté. 4 kg těžké. Srandy kopec!

Epizodku o tom, jak mi před odletem německá bezpečnostní kontrola odebrala Nuttelu (samozřejmě neotevřenou) snad ani radši nebudu rozebírat, snažím se ty černé vzpomínky vyhnat z paměti. Snad jen zmíním, že mě tato nesmyslná bezpečnostní opatření neskutečně SEROU.

-------------------------------

Vraťme se zpátky do Švédska.
Zpátky na zem. Do reality. Do pekla.
Kolem desáté hodiny večer jsem otáčela klíčem v zámku "našeho domu". Za dveřmi mě přivítala Lulanova matka (říkejme jí prostě "tchýně") a Otakar (pro kterého máme s KeLiš po shlédnutí filmu Roming trefnější přezdívku - "mladej pičus")... ukázalo se, že tchýně obsadila můj pokoj, protože nikdo netušil, že se vrátím tak brzo.

!!! Dva měsíc už otravuju s tím, že letím do Hamburgu, na 3 dny... v pondělí jsem ještě Lulanovi i Marii psala SMS (samozřejmě bez odpovědi, ale nad tím už se nepozastavuju), že jsem dobře doletěla (jako by to někoho zajímalo) a že se ve středu večer vrátím.

Tak jsem tchýni pomohla vystěhovat se do Mariinýho officu.

Podpásovka jak prase, nemyslíte?
Jak si vůbec můžou dovolit mi někoho nastěhovat do pokoje, aniž by se mě zeptali? Je to moje jediné soukromí, moje zázemí... samozřejmě že MOJE věci byly poposunované, přeházené... tchýně je tchýně, musím to nějak rozebírat?

Lulan mě ten večer přivítal slovy "jak bylo v Berlíně?" a děsně se divil,co dělám doma tak brzo.

A teď to přijde. 
Ani jsem se z toho všeho nestihla vzpamatovat, už jsem ráno (klasicky v 7 mě vzbudili obyvatelé domu, nikdo nebere ohled na to, že někdo v přízemí spí) byla v 9 vzbuzena klepáním na dveře, že prej jestli jim můžu jít pomoct vyklízet byt po bábě (té senilní, co mi sem nastěhovali před měsícem), za 15 minut se vyráží. Tak co jsem měla dělat, viď... dojeli jsme tam a "můžeš začít umývat okna". CO PROSÍM? Kdyby to někdo nevěděl, to rozhodně není aupair job, a nechápu, proč bych měla dělat něco takového v bytě, který se mě vůbec netýká (bábě aupairku nedělám). Na práci jsem dostala nějaký starý poblitý hadry (smrděly blitkama a byly na nich fleky, fakt kekel), ty zasraný okna samozřejmě nechtěly schnout, protože venku bylo málem pod nulou, a já jsem vztekle (v tričku) drhnula okna 2 hodiny jako idiot. Pak jsem milostivě byla propuštěna ("strašně díky za to, žes nám pomohla"), bez bus card (Lulanovi zrovna vypršela a novou si koupí v pondělí, je mu úplně jedno, že budu 4 dny zavřená doma) a hladová jsem se pěšky vydala k Mörby. Po cestě mi volala Liš a když slyšela, jak mi je a co mi zase udělali, okamžitě se rozjela za mnou. Tak jsme potom u mě udělaly terapeutickou session a už je mi líp...

Ale něco vám řeknu - odpočítávám dny ke svému definitivnímu odjezdu.

26 October 2008

Abschiedspost.

Ležím tady ve svém IKEA pelechu, zakrytá IKEA peřinami s IKEA povlečením, vlasy zamotané v IKEA ručníku. 
Všechno mám na zítřek připravené, letenky vytištěné, Ojra vyzvednuté, potvrzení o rezervaci hotelu na stole, mapu St. Pauli a Altony nachystanou... ještě potřebuju od Mrs. Domácí půjčit nějaký carry-on batoh, protože do toho mého na laptop se moc Nutell nevejde.

Mám dilema - jestli sem chodí nějaký muzikant, třeba by mi mohl poradit. Už dlouho (= cca 8 let?) jsem koketovala s myšlenkou, naučit se hrát na nějaký nástroj a posunout tak své übermenschovství do dalšího levelu (doufám, že všichni poznají ironii). S přihlédnutím k mému životnímu stylu (stále někde na cestách) se moje vysněné bicí jeví trochu nereálně, a protože jsem solitééér, zanevřu i na oblíbenou basovku a skončím u e-kytary. Nepotřebuju poradit s výběrem, ale s něčím trošku jiným.
Učit se budu sama (teď ale trošku jinak než před šesti lety - rozhodně ne s pomocí španěly a úžasné pseudoučebnice "Trampská kytara"), a největší motivací mi samozřejmě bude zvládnout zahrát něco z diskografie mých oblíbených polobohů DÄ. Ti na podobné ztracené případy myslí a vydali proto soubor svých písniček s notami/akordy/taby, a to ve dvou variantách. 
Ta první se jmenuje Notenfreund, druhá Songbook. V Songbooku jsou písničky rozepsané jen jako texty s akordy, v Notenfreund už jsou i harmonie a složitější rozpisy... a já se ptám - co si mám jako absolutní a neschopný začátečník pořídit (rozklikněte si odkazy - jsou tam příklady zpracování písniček)? 

Notenfreund se mi líbí zpracováním, je to složka s otevírací vazbu, do které se případně dají vkládat další listy, a má velký formát... taky je ale 3x dražší než Songbook.
Songbook má zase jednoduché akordy, ale je malý (A6?) - nedokážu si nějak představit, jak ho otevřít tak, abych se do něj mohla dívat a hrát.

23 October 2008

Our moods change like the seasons - when my mood ends your mood begins.

Už rok tady pořád melu o americkém talentu jménem Jay Brannan. Včera jsem konečně měla možnost vidět ho naživo...

Ačkoliv jsme s KeLiš byly na guestlistu a měly Jayovi pomáhat s prodejem triček a CD (takže jsme měly úzký kontakt s JB zajištěn), až do samotného dne koncertu mi nedocházelo, o co vlastně jde. Měla jsem se setkat s dalším mým velkým "idolem", jakkoli blbě to zní.
Docvakávat mi začalo, až když jsem navečer čekala na Lulanášův návrat domů, abych mu mohla předat dítě. Najednou jsem začala být strašně nervózní... částečně taky proto, že u klubu jsme měly být v 7 pm a docela jsme nestíhaly. Nakonec (přeskočím to, jak jsem KeLiš nerudně popoháněla po telefonu) jsme se úspěšně sešly v metru a vydaly se směr Slussen, Mosebacke Torg etc..
Před klubem jsem zavolala promotérovi, který slíbil, že si nás do minutky vyzvedne... přišel v doprovodu samotného Jaye, který na nás už zdálky pomrkával. Navzájem jsme se představili, a šli jsme postavit náš merch stánek.



Už jsem vám někdy zmínila, že Jay je stejně narušené, perfekcionistické, neurotické, náladové a labilní hovádko jako já?:D Tady se to krásně ukázalo, jak mi KeLiš posléze dosvědčila. Uvedu pár příkladů.

- donesl jakýsi ubrus, který chtěl přehodit přes náš merch stůl, a zjistil, že je nějakej pokekelenej. Začali jsme zaujatě zkoumat, co to je za humus (rozlitý pivo) a Jaye strašně zaujal další flek na ubrusu... přejel po něm prstem, na který se mu nalepila spousta glitrů, hned mi to začal ukazovat a fascinovaně přemýšlel, jak se to tam asi dostalo ("tady byla nějaká buzní párty nebo co?")
- když věšel tričko na stěnu, asi třikrát ho převěšoval, aby viselo rovně a dokonale - a ve finále si stejně pořád stěžoval, jak je to hnusný a pomačkaný... tento vzorec chování je mi velice povědomý.
- neustále sám sebe shazoval; když jsem mu řekla, že o tom koncertě napíšu report, tak se úplně zděsil, že jsem mu to měla říct až po koncertě, protože jeho vystoupení prý bude STRAŠNÉ
- když jsme vyprodaly všechna CD, omlouval se lidem ve stylu "stejně to jsou sračky, o nic jste nepřišli"
- při soundchecku se ke mně naklonil, aby mi do ucha zašeptal "co to je za světla na tom pódiu? To je hrozný... chci je dolů!" :D Byl tam totiž příšerný světelný řetěz omotaný kolem mikrofonu... naštěstí pouze pro "předkapelu", což byl vlastně nezáživný "předzpěvák" se svítivě modrým make-upem.
- ohledně podpisů - "já vám to klidně podepíšu, ale tím se snižuje hodnota toho CD"
- "Jsem z New Yorku a můžu o sobě říct, že jsem mástr na městskou hromadnou dopravu, používám ji pořád. Teď lítám z jednoho evropského státu do druhého a musím říct, že Stockholm má určitě nejhorší metro, který jsem kdy viděl! Ty lístky jsou tak zmatený... strávil jsem půl hodiny na informacích, ta slečna tam byla strašně milá, ale ani po dvaceti otázkách, které jsem si od ní nechal zodpovědět, jsem vůbec nevěděl, co mám dělat. Pak jsem si musel koupit lístek, který má asi půl metru - proto tady máte tak vysoký daně, abyste mohli mít půlmetrový jízdenky na metro."
- "Shortbus je moje životní dílo, pořád o něm mluvím, protože jsem na ten film vážně pyšný."
- "Byl jsem se najíst v jednom podniku, a servírka mi řekla "hejsan". Co to sakra znamená - "hey son"?! Je to vážně jenom pozdrav? Co tam znamená to "san"?
- po koncertě přišel k našemu stolu a začal podepisovat CD návštěvníkům... byla docela sranda poslouchat, co tam do něj hučeli:) Ještě jsem to nestihla zmínit, ale osazenstvo klubu byly z 99% homosexuální páry, většina z nich byli strašně milí lidi - ale druhá polovina prasata s plnou hubou sexuálních narážek a trapných vtípků. No a ta druhá skupina Jayovi nechtěla dát pokoj, pořád ho někam zvali a byli neodbytní... měli jste vidět ty zoufalé pohledy, které na mě Jay vrhal:D Ale byl to frajer... všem se podepsal, se všemi se ochotně vyfotil, i jedno video natočil... na všechny byl milý a evidentně byl rád, že se na něj do stockholmského Kägelbanan (lukrativní venue, kdo tam hraje, něco znamená...) přišlo podívat tolik lidí.
- nějaký fanatik si k podepsání donesl hromádku fotek (Jay dřív dělal modela), které dostal ilegálně od nějakého novináře... a Jay je komentoval se slovy "ježiš, tuhle nesnáším... kdyby mě slyšel ten fotograf, asi bych dostal nakládačku" - přeškrtl tu fotku křížkem:D

A tak... koncert byl naprosto famózní, Jay ho suverénně odehrál bez jediného falešného tónu... a počkejte si, až na youtube nahraje tu švédskou písničku:D
Celou dobu nám strašně děkoval za pomoc, byl strašně milej, skromnej, roztomilej... prostě ach.



Po příchodu domů na mě v Gmail Inboxu čekaly 2 e-maily, které obsahovaly TAK dobré zprávy, že jsem se rozbrečela radostí a štěstím... (plurkeři by mohl vyprávět, ještě, že tam v tu 1 am někdo byl, abych se měla s kým o tu radost podělit:). 

Fotky jsou TADY.

Na facebooku se mi objevila krásná a roztomilá zpráva, která v českém překladu vyzněla docela úchylně:


P.S.
Hned večer jsem si bookla letenku do Berlína. 15.11. - 17.11., yesss!

22 October 2008

I wanna crash your car, I wanna scratch your cheeks, I wanna make you sick... *sing* *dance*

Pondělní koncert Of Montreal byl bezpochyby jedním z nejlepších koncertů EVER. Nebudu se tady moc rozepisovat o průběhu, včera jsem nad tím strávila asi 5 hodin - report si časem snad budete moct přečíst na MS.

K tomu se vlastně vztahuje ještě jedna věc - včera se mi podařilo předávkovat se kofeinem! Ráno jsem si udělala kýbl (=velkej IKEA hrníček) silné švédské kávy a nějak mi ujela ruka a nalila jsem si jí moc... tak jsem ji nemohla dostatečně zředit mlíkem. Vypila jsem to, 5 hodin jsem byla nahypovaná a hyperaktivní, napsala jsem článek o koncertu Of Montreal na jeden zátah... a pak mi začalo být tak blbě, jako už dlouho ne. Připadala jsem si hrozně unavená, bolela mě hlava, klepaly se mi ruce a bylo mi na zvracení. Protože jsem idiot, vzala jsem si Ibalgin, a až potom mě napadlo, že to asi pro moje srdce nebyla moc dobrá volba... měla jsem totiž asi krátce před infarktem. Tak (pokud právě jíte, nečtěte dál - ve vlastním zájmu) jsem se pro jistotu šla vyzvracet... a bylo mi líp. Už jsem v jednu chvíli měla tendence volat KeLišové ve stylu "mluv se mnou, a když najednou přestanu komunikovat, zavolej sem záchranku". Fuj.

Dnes mě čeká jedna z nejzásadnějších akcí tohoto roku (taková pomyslná třešnička na dortu, která zakončí úžasný a nejlepší průběh roku 2008) - koncert Jaye Brannana, na kterém se budu podílet tím, že dohlídnu na to, aby Džej přežil svůj pobyt v té naší tmavé a ledové metropoli.

Ráno se mi stalo něco zvláštního - spala jsem a zdálo se mi o tom, že jsem ve školní jídelně na ZŠ Hálkova a kuchařka mi dala jídlo a zapomněla mi dát vidličku... dostala jsem tam z toho takovej záchvat smíchu, že jsem se asi pět minut válela po zemi, a potom jsem se probudila a smála jsem se ještě v posteli (takže jsem se smála i ve spánku). Divný.

Nemůžu nepublikovat tyhle dva obrázky, které pro mě s láskou nakreslila tonle. Jsem dojata - nejen, že mám vlastní písničku, básničku a video, teď už mám i obrááázky:)) I když ten druhej je kreslenej podle STRAŠNÉ a tři roky staré fotky:D



20 October 2008

Soundtrack k výsledku voleb


Tvoje vina (Deine Schuld - Die Ärzte)

Už jsi se dnes rozčílil, bylo to dnes zase špatný?
Zase ses sám sebe ptal, proč nikdo nic nepodnikne?
Nemusíš akceptovat to, co se ti vůbec nelíbí
Pokud nemáš hlavu jen na čepici...

Ref:
Není tvoje vina, že je svět takový, jaký je
Byla by tvoje vina, kdyby tak zůstal (2x)

Nevěř nikomu, kdo ti říká, že nic nemůžeš změnit
Ti, co to tvrdí, mají jen strach ze změny
Jsou to ti samí, co tvrdí, že je to dobrý tak, jak to je
A když chceš něco změnit, automaticky to z tebe dělá teroristu

.
.
.

"Nechte nás diskutovat, protože v naší krásné zemi
Jsou všichni aspoň teoreticky strašně tolerantní
Slova nechtějí nic změnit, slova nikomu neublíží
Proto si o tom promluvme, diskuze jsou okay"

NE - jdi zpátky na ulici, jdi zase demonstrovat
Protože ten, kdo už se nesnaží bojovat, může jen prohrát!
Ty, co ti pijou krev, sis zvolil sám
Tak jim o sobě dej vědět, protože každý hlas se počítá

19 October 2008

...und du weisst es wird gut für dich ausgehen.

Původně jsem si říkala, že nebudu psát nic o výsledcích voleb. Ale nedá mi to...
Z domoviny mi přišla SMS se stručným sdělením "prosím tě, ve vlastním zájmu se sem už nevracej" a já se podle ní zařídím. A jestli někdo má potřebu říct něco ve smyslu "to se ti to kecá, když jsi sama nevolila", vězte, že mám lepší věci na práci než letět na městský úřad mého rodného města (ve středu Moravy) jen proto, abych volila vládu, která mně vládnout nebude.
Kupředu levá, viďte? S Jiříkem a rudochama v čele evropský standard určitě rychle dohoníme... lidi by se měli probrat z 30 let starého snu a uvědomit si, že pokud se má životní úroveň trošku posunout nahoru, nemůžou mít všechno zadarmo.

Nu což... 

Co jsem to ještě chtěla... jo, popsat události posledních dnů. Stále se neděje nic převratného, famílie mi na víkend odjela pryč, samozřejmě že O. zůstal doma - večer chodí kalit a celé dopoledne potom vyspává kocovinu, kterou se mu snažím co nejvíc zpříjemnit, například třískáním vším, co mi zrovna přijde pod ruku. Včera večer se kolem mého pokoje opět promenoval zabalený jen v ručníku, dokonce mu ani nevadilo, že mám dámskou návštěvu (KeLiš von Nutella se přišla podívat na můvíz). Asi mě fakt miluje. Nebo doufal v švédskou trojku... hele, nechápu, proč se říká švédská trojka. Švédi ten pojem vůbec neznají a nepoužívají.

Ty fotky jsou tady vlastně úplně zbytečně. To jen tak, abyste nezapomněli, kdo tenhle blog píše (prohrabala jsem se složkou Photo Booth). A vypadám na nich strašně, tak vám snad trochu zvednou sebevědomí.

Apropos fotky - už asi týden kníkám dojetím a nadšením a blahem a euforií nad novými promo fotkami (především první, třetí, pátou, sedmou a předposlední) toho vysokého blonďatého pána - na některých z nich totiž není odbarvený tak, jak ho 25 let všichni znají z pódií a médií a jiných -ií. Má tam svou přírodní barvu vlasů, decentně prošedivělou, a já jsem se do těch nových fotek naprosto zamilovala. Jsem patetická, jsem lůzr, vím o tom a jsem na to svým způsobem pyšná:D

Btw, včera to byly přesně dva měsíce od... jestli nevíte, zalistujte v historii.

P.S.
Zítra koncert Of Montreal... trošku se předopiju a pak budu celou noc déns lajk a matafaka. S blokem v ruce.

16 October 2008

Your text messages are like low-calorie food for my soul.

Už několikrát jsem měla otevřený blogger editor, ale pokaždé jsem ho po chvilce váhání zavřela. Ne, že by se nic nedělo, právě naopak (viz. kalendář vpravo), ale někdy prostě člověk nemá na bloggování náladu.
Rodina mi na víkend odjela do Dalarny, což je sice krásné a úžasné (dokonce jsem jim s láskou a bez keců připravila svačinku na cestu!), až na to, že nejstarší syn (O.) je lůzr a zase sockuje doma. Doufám, že má aspoň nějaké aktivity na víkend...
Pokud jste se pobavili u High School Musical 1+2, sežeňte si Camp Rock, doporučuju převelice. A s KeLiš samozřejmě už rok stříháme metr ke dni premiéry High School Musical 3...
Mám dilema - mám strávit Halloween v Berlíně? Což by v praxi znamenalo - vrátit se z Hamburgu a den na to zase sedat na letadlo směr Deutschland/Germany/Tyskland/Německo? To už by se mi asi vyplatilo přespat na letišti, co?:D Když nad tím tak uvažuju, možná i jo - vzhledem k tomu, že to není obvyklá Arlanda, ale low-cost Skavsta, která je odsud docela dost daleko...
Víkend strávím relaxačně-pracovně. Musím se jít podívat do Kägelbanan a zjistit, jestli je všechno připravené na Jayův středeční triumfální příjezd (ano, připadám si jako velká tour managerka, což odjakživa bylo moje vysněné povolání...) a taky vymyslet, co mu věnuju. Chci mu dát něco švédskýho:) A slíbila jsem mu, že půjdeme balit Rojl Gárdy k Royal Palace. No tak jo...

13 October 2008

You were the one to lower my gun.

Poslední dobou toho moc nenaspím.

Buď mě několikrát za noc probudí nějaký kretén (kupříkladu O., když se vrací bůhví odkud ve 4 ráno), nebo mě aspoň v 7 ráno probere chrchlající dobytek Mikke, případně FujElla, zpívající si za mými dveřmi.
Včera ráno jsem po jednom takovém nedobrovolném probuzení upadla do polospánku-polokómatu a zdálo se mi, že si čistím zuby. Probrala jsem se v momentě, kdy jsem vyplivovala pastu - sen byl asi velice živý, protože jsem si během něj poflusala půlku obličeje a vlasy, haha.

Týden hrůzy byl završen opravdu 'relaxačním' víkendem - můžu jen naznačit, že v sobotu jsem byla od osmi ráno do sedmi večer sama doma s mormorou a dětmi, protože zbytek rodiny stěhoval mormořiny věci z jejího bytu do nového bydliště - domova důchodců.
Stěhovat se má snad dnes, nicméně pořád ještě nahoře straší. A O. se odsud samozřejmě ani nehne, dnes jsem zase měla možnost 'obdivovat', kterak spí v officu jen v trenýrkách. Neobtěžuje se zavírat dveře. Asi aby měl rozhled a přehled, chápete.
Ale začíná nový režim. Dnes jsem si speciálně nasadila gumové rukavice, abych mohla důsledně proselektovat obsah prádelního koše a do pračky dát všechny věci - kromě oblečení O. Nechám jeho špinavé hadry ležet v tom koši klidně tak dlouho, dokud nezplesniví. Nebo dokud si je nevypere/neusuší/nevyžehlí sám.

Vařit teď taky začnu opravdu jen pro sebe a děti - zbytky pro ostatní prostě nebudou, i kdybych je měla každej den splachovat do hajzlu.

Nová doba, nová doba...

Už je to asi trapné, ale i pomilionté musím zopakovat, že se strašně těším na zasloužený výlet do Hamburgu. Budu sedět někde na Reeperbahn a spokojeně do sebe lít jeden Starbucks kýbl za druhým.
A za 9 dní je tady konečně Jay Brannan... budu mu pomáhat prodávat merchandise (trika, CD...), jsem na guestlistu i s KeLišovou, která si toho ale vůbec neváží:)

07 October 2008

What's so wrong with that?

Včera večer jsem s Lulanášem strávila hodinu odepisováním potenciálním au-apairkám, z nichž jedna nastoupí v lednu jako moje (chabá a nedostatečná) náhrada. Samozřejmě vám už teď můžu s jistotou prozradit, že výběrové řízení vyhraje nějaká hvězda z "dálného východu" (Jůkreín, Belarus apod.), jejímž prvotním zájmem bude najít si nějakého troubu (hlavně aby měl švédské občanství), nechat se oplodnit a zůstat ve Sverige forever and ever... ale to už není můj boj, že. Já odjedu před Vánocemi a co bude potom, už mě zas tak moc nezajímá. I když - nerada bych, aby se sem dostala nějaká špínka typu Oleny z Ukrajiny, která tady působila dva měsíce přede mnou a děti u ní byly až na posledním místě - když byla třeba FujEllka doma nemocná, slečna au-pairka (s prdelí velikosti třech basketbalových míčů) si udělala jídlo a plačící čtyřleté blonďaté holčičce nedala nic.

Moje budoucnost je zatím ve hvězdách, nicméně koncem týdne by se mohlo stát neuvěřitelné skutečným a já bych se teoreticky mohla dozvědět, co se mnou od ledna 2009 dál... rýsuje se mi jedna hodně zajímavá nabídka, tak uvidím, co z toho nakonec vzejde.

Ještě vám popíšu něco málo z každodenních reálií, které mě dohání k šílenství a slzám. Jak už jsem určitě někdy v minulých postech zmínila, mám tady teď dva lidi navíc - O. (20) a mormoru (85). O. squattuje na rozkládací posteli v kanceláři, která je chodbou oddělena od mého pokoje - kdykoliv jdu na záchod/do sprchy/ze sprchy/kamkoliv, jsem vystavena pohledům O., který se neobtěžuje tím, že by si jednoduše zavřel dveře a respektoval tak soukromí ostatních a především sebe (jo, jsme něco jako "rodina", ale nepotřebuju ho vidět 3x za den jen v trenýrkách).
Mormor je kapitola sama o sobě. Je umístěná pro změnu v horním patře (z čehož vyplývá, že můj volný pohyb po domě je značně omezen) a nějak moc se zotavila - už to není tak, že by jen (vyjetá z prášků) ležela v polospánku na gauči... korzuje po celém horním patře a jakmile vyjdu nahoru, hned ji mám v patách. Je velice příjemné třeba stírat podlahu za asistence jednoho ostřížího zraku. Docela špatně vidí a slyší, takže když vyskotačím nahoru moc rychle a ona mě uslyší něco dělat, hned utíká zkontrolovat, kdo to je, jestli někdo "domácí", nebo nějaký hlas v hlavě.
Na jídlo můžu zapomenout, zvuk otevírané ledničky rozpozná dokonale a okamžitě se šine do kuchyně aby se podívala, co si dělám, a chce to taky. Takže teď trávím skoro všechen čas dopoledne zavřená u sebe v pokoji - nejsem tady od toho, abych se starala  o starou paní - beztak se k ní dvakrát denně dostavují lidi z Blommsterfonden, kteří ve dveřích zahlaholí "hej hej", uvaří mormoře kafe, dají jí prášky a "hej då".
Včera se mi stala hrozná věc, ještě jsem to ani nestihla oznámit "vedení" (zapomněla jsem) - když jsem luxovala, omylem jsem mormoře vyluxovala šátek, který měla (chytře) pod postelí... jelikož máme centrální vysavač s asi desetimetrovou hadicí, okamžitě jsem ho vypnula a poradím se s Lulanášem ohledně dalšího postupu. Mám totiž pocit, že než se vyluxovaný bordel dostane do sběrného pytle, projde nějakým sekacím filtrem, ne? Tak zatím žiju s pocitem, že mormořin oblíbený šátek je zaseklý někde v hadici - ale vcelku.

Odcházím za Liš. Slíbila mi, že mi udělá jídlo. A taky si od ní na disk stáhnu poslední 4 série Friends - už mi nebezpečně dochází zásoby House MD a čtvrtá série se stahuje strašně pomalu... tak si musím najít něco jiného:) 

P.S.
Jeden díl nové série Desperate Housewives týdně je smrtelně málo (u s05 e01 jsem BREČELA!).

06 October 2008

Crying my heart out.

Konce a začátky.

Čokoláda jako všelék. 

Touha být někde jinde.

Pocit, že na mě všichni kašlou.

Podvědomé nutkání dusit všechno v sobě a neotravovat okolí...

...a potom hodinové telefonáty a oči zarudlé od hodin strávených procvičováním slzových žláz.

"To je v prdeli."

05 October 2008

I fake a smile and try to find my way out.

Celý víkend prší.

Sobota:
Nehorázně jsem se přejedla kebabem s hranolkama, protože jsem měla opravdu veliký hlad... na T-Centralen se pořádala nějaká snowboardová a skateboardová exhibice, vyfasovala jsem tam dokonalé fialové kopie slunečních brýlí RayBan Wayfarer (jo, ty co mám v bílé), které jeden ze sponzorů použil jako reklamní předmět. Taky mě jedna slečna uvrtala do účasti v jakési soutěži o týdenní školu snowboardingu (pouze pro holky) ve Švýcarsku. Kdybych to náhodou vyhrála, Liš by asi umřela smíchy - a já bych tam jela, přísahám že jo:)
Moje dilema "mám si nechat udělat brýle, které bych neodmítala nosit?" stále pokračuje, mám několik obroučkových favoritů, nicméně stále váhám. A nechápu, proč musí DIESEL hyzdit svoje hezké a smypatické obroučky hnusným reliéfním nápisem DIESEL na boku. Asi pro ty stejné stylaře, pro které je vrchol "kůlovitosti" mít obrovský název výrobce napsaný přes celý předek mikiny/trička/čehokoliv.

Neděle:
Stále prší, takže jsme si v Hemköpu koupily energeticky výživná mikrovlnková jídla (sýrovej schnitzel s brokolicí a bramborovou kaší = yeah) a odstěhovaly se do liščího doupěte sledovat Friends. Každá jsme rozdělala jednu čokoládu a Liš udělala svoji oblíbenou věc, když jsem si od ní nechtěla kousek vzít, strčila mi ho do nosu/pusy, abych ho "teď už musela sníst". Já jsem systém vnucování upgradeovala s strčila jsem jí kousek čokolády do ucha. Akční, no.

02 October 2008

Hon heter Anna, Anna heter hon.

"barnflicka" (au-pair) = "barn" (děti) + "flicka" (holka)

Tak to teď rozhodně nejsem.

Nejen, že už mám z oficiálních zdrojů potvrzené, že Otakar se definitivně vrací zpátky k maminceee domů (bude se mnou bydlet ve sklepě, Sklepáž Chrchlavý se odstěhuje a Otakárek Fenyklový tak dostane zpátky svůj pokoj). 
K tomu tady ještě asi dva týdny budu mít "mormor" neboli 85-letou paní, která si mě nepamatuje (už jsem se jí představovala asi dvacetkrát), poslední měsíce strávila v nemocnicích a psychiatrických zařízeních, je vážně duševně nemocná a trpí mimo jiné i paranoiou. Čeká se totiž, až někdo umře (je to brutální, ale je to tak) a najde se pro ni místo v nějakém domě pro seniory. Naštěstí k ní dvakrát denně budou chodit lidi z Blommsterfonden, kteří ji pomůžou s léky, dají si s ní kávu a budou se jí věnovat... ale stejně, radost z toho moc nemám:(
Samozřejmě že si neuvědomuje, že moje švédština není nic extra, a nechápe, že jí občas nerozumím ani slovo (víte, jak mluví staří lidé? ...tak jí není rozumět fakt skoro vůbec:/).

FujElla nebude rockstar, ale spíš hudební producentka. Včera se po cestě ze školy hluboce zamyslela, zpívala si příšernost jménem Det var en gång en liten fågel a pak najednou prohlásila, že to zní jako Boten Anna (na to video se určitě podívejte, jsou u něj anglické titulky - možná konečně pochopíte, proč TRPÍM pokaždé, když tu stupiditu slyším - bohužel totiž rozumím textu). Okay, ale zpátky k FujElle. Nejdřív mě začala ztrapňovat a na celý Danderyd začala vyzpěvovat Boten Anna, a pak po chvilce přemýšlení řekla, že "jak v Det var en gång en liten fågel začínají ty klávesy, tak to je úplně vykradený z Boten Anna".

Myslím, že si ten Hamburg fakt zasloužím.