26 February 2009

Děkuju všem z přání k narozeninám <3

Kdyby náhodou ještě nějakej Mr. Urbánek nevěděl...


JE MI 22 LET!!!

 

22 February 2009

She's Getting Higher Than The Rest, She's Never Ever Second Best.

Mám docela problém psát blog, protože většinou všechno řeším na plurku a pak nevím, o čem jsem už psala a o čem ne...

V šatnách a sprchách bazénu ve Spandau, kam chodím vybíjet přebytečnou energii a předvádět svůj černý kondom na hlavě, jsem už viděla hrozné věci. HROZNÉ! Chlupy na místech, kde jsem ani netušila, že můžou růst... převisy kůže, které vypadaly, že by se daly v případě potřeby použít jako zbraň hromadného ničení. That's so wow.

V nemocnici mi sestřička při pohledu na moje žíly na rukách udělala takové uznalé "hmmm", že doteď nevím, jak si to mám vyložit. Je to dobře nebo špatně? A ne, pořád ještě nevím, jakou mám krevní skupinu, takže až budu ležet někde v příkopě u dálnice, nikdo nebude vědět, co do mě v nemocnici nalít.

Chtěla jsem vám natočit video a ukázat vám to moje poslední cvičení na kytaru, který už zní trochu "složitěji"... ale asi po hodině jsem to vzdala, byla jsem nervózní, pořád jsem dělala nějaké chyby a vždycky jsem si u toho vzpomněla na Finland, která je největší hudební virtuos ever a mně by před ní bylo s tím svým chybným brnkáním trapně. Fakt!

Sehnala jsem si octové chipsy (další defekt ze Skins) a zjistila, že mi chutnají. V malých dávkách. Jinak se momentálně stravuju především dětským instantním mlíkem s cereální přísadou, ochucenými tvarohy, celozrnnými sušenkami Prince, houskama s marmeládou, jablky, přesnídávkami, kakaem a velkým množstvím čaje Earl Greay. A už delší dobu mám výčitky svědomí, kdykoliv sním nějaký maso... a je mi z něj stejně blbě... takže ho brzo asi vyřadím z jídelníčku úplně.

K narozeninám, který ještě nemám, jsem od ivoshka dostala další velelíbezný příspěvek do galerie "nejhezčejší obálky na světě, která mi Asa nepokrytě závidí", který obsahoval mimo jiné party sadu s nejlíp barevnou girlandou a korunkou pro Ävchení party queen, a DIY ivoshek kit. Jakože krev, vlasy a tak, nesnažte se to pochopit, haha. Co mě zarazilo, bylo to, že mezinárodní zásilkou normálně prošla stříkačka s nataženou krví, aspoň vím, co všechno se dá legálně posílat poštou...

17 February 2009

I Know One Day We Will Be Rich PunkRock Stars - With Bodyguards, Expensive Cars, Groupies All Night Long.

Tak aby zasněžená Natálije s vyhublou rukou neměla moc náskok v počtu postů za únor, napíšu tedy další tklivý zápis.

Dnes jsem měla další hodinu s Jimmym. Donesla jsem mu kompilaci několika písniček, které mě v poslední době oslovily, aby měl trochu představu, s kým má tu čest. Zaujala ho As I Please od Beatsteaks, vyděsili ho The Busters a rozplýval se nad kvalitou nahrávky poslední desky Itchy Poopzkid. Jakmile však začal mluvit něco o "typicky německém plochém zvuku", triolových taktech ze sedmdesátých let a 3/4 rytmech s rozptýleným přechodem, nezbylo mi, než chápavě přikyvovat a tvářit se děsně zasvěceně. Protože jsem hrozně talentovaná a jako jedné z mála se mi od začátku daří důsledně se držet v rytmu a taktu, dospěla jsem do fáze, kdy jsem se naučila první písničku. Dobře, spíš takové cvičení na rytmus a rychlou změnu akordů (čtyř, to je víc než v punku!). Knockin' On Heaven's Door. Nesnáším tu písničku, nesnáším všechny její covery. Ale poctivě ji budu cvičit, jo! Sibbiho trsátko = nejlepší, vůbec se mi nesmeká mezi prsty a nechci vědět, co budu dělat, až ho ztratím/zničím (spíš to první). Asi pojedu somrovat do Eislingen an der Fils.

Půjdu darovat krev, třeba se konečně dozvím, jakou mám krevní skupinu.

Plurk nefunguje.

Belovo "čtení" (=Lesung) chytře přesunuli z prostoru pro 400 lidí do prostoru pro 1700 lidí a z komorní akce tak udělali mega atrakci. Jestli tam budou fanoušci DÄ dělat bordel, budu zlá, naštvaná a zklamaná. Dokonce jsem si tu knížku ještě ani nekoupila, abych potom byla překvapená (ale svrbí mě prsty nad adresou amazon.de...).

Nasněžilo a to se mi vůbec nelíbí. 

Nesnáším znělku dětského pořadu Jim Knopf. Má dementní text, nejvíc mě irituje pasáž "er hat eine Eisenbahn mit der er gut verreisen kann", u které nevím proč nazpívali místo "ver-reisen" zhovadilost "verr-eisen". Strašný. Lingvistická deformace? A vždycky si u toho vzpomenu na texty FU, asi díky textu "Pakistan".

Takhle smutně se teď neustále tvářím. Akorát u toho nejsem tak roztomilá.



EDIT KVŮLI NATÁLIJI, KTERÁ MI DIKTÁTORSKY NAKAZUJE, CO SEM JEŠTĚ DOPSAT:

Mám na sobě půl dne tričko naopak. Nadvakrát naopak - naruby a ještě tak, že mi pod krkem čouhá štítek. Všimla jsem si toho až teď, po krátkém přemítání "ale já přece nemám žádné světle modré tričko bez potisku.. kam se poděl Hendrix?". Demence, no.

Byla jsem dnes poslat jeden balíček, a paní na poštovní přepážce v místním supermarketu (pošty tady moc nevedou, stejně jako ve Švédsku) mi oznámila, že je o 1 centimetr větší, než je povolená velikost pro DHL balíček. Tak jsem ten pečlivě zabalený balíček vzala domů (kdo ode mě někdy něco dostal... ví jak strašně pečlivě s krásně všechno vždycky balím! ŽE?) a snažila se ho zmenšit o jeden centimetr. Jenže ooops, zapomněla jsem se informovat o tom, jaká dimenze přesahuje limit - výška, šířka, nebo snad hloubka? Takže jsem každou stranu krabice musela zmenšit o jeden centimetr, což bylo hrozně namáhavé, samozřejmě. Zanesla jsem to tam znovu a paní mi to dokonce pochválila, i když z krásného balíčku zůstala jen křivá hnusná krabice. Tak jsem si jen spokojeně broukla "na wunderbar" a odjela zpátky do svého iglů...

12 February 2009

Itchy Who? Poopzkid, Motherfucker!

Původně jsem se chtěla na všechno vykašlat.
Původně jsem chtěla blog nechat na pokoji, aspoň na nějakou dobu, ale touha po zachování vzpomínek a myšlenek (ještě začerstva) byla silnější.
Původně jsem tam nechtěla jít, ačkoliv jsem se na ten koncert měsíce předem těšila. My world broke down yesterday... ale řekla jsem  si, že to prostě dám, dala jsem se dohromady, nahodila profesionální přetvářkový úsměv a večer jsem vyrazila. Na interview a koncert Itchy Poopzkid, mojí nejoblíbenější mladé německé punkové kapely, kterou už díky společné školní minulosti tak nějak znám už asi 5 let.
U klubu SO36 jsem měla být v 19:00, dorazila jsem tam asi o 5 minut dřív (zvládla jsem brutální cestu Berlínem s asi třemi přestupy) a před klubem už stálo kolem padesáti lidí. Zavolala jsem manažerovi, ať si mě vyzvedne, a nechtěně jsem se tak představila čekajícím davům, protože pro mě přišel a zavolal mě jménem... prodrala jsem se dopředu a byla skrz prázdný klub dovedena za tour manažerkou Biggi, která byla hned od začátku strašně milá a pochválila mi tenisky, což je polovina úspěchu. Vedla mě změtí schodišť a chodeb směrem k backstage místnosti, kde odpočívala kapela (backstage SO36 = labyrint!), a po cestě mi vysvětlovala, že chudák Dani nemůže kvůli nachlazení skoro mluvit, takže tam jen tak bude přítomen, a že Tobi je ještě v tourbusu, ale že ho taky zavolá. Všeobecné objímání a radost, že se vidíme. Dani ulehl na svůj gauč, s čajem, léky, mobilem a pivem po ruce. Já jsem se usadila vedle Sibbiho, který celou dobu osahával a hladil kožíšek na kapuci mého kabátu, který jsem měla položený vedle sebe. Tobi dorazil o něco později, ale jak se dalo očekávat a jak mi Sibbi i předem řekl, usadil se naproti nám, během celého interview nás pozorně sledoval a občas se zasmál, ale neřekl nic. Ještě, že Sibbi byl ukecanější. Jako vždy. Všichni jsme se společně zasmáli vzpomínkám na Gymnázium Ericha Kästnera v Eislingen an der Fils, které chlapci vystudovali a které čirou náhodou bylo partnerskou školou mého olomouckého gymnázia. Pomluvili jsme učitele a zasmáli se vzpomínce na to, jak kluci kdysi dávno de facto ukradli školní baskytaru, kterou doteď vlastní, nicméně samolepkami překrytou k nepoznání. Bylo to fajn... na fotce sice vypadám jako naprostý idiot, jako tlakový hrnec s ušima, ale co - celý den jsem probrečela, tak tam prostě vypadám, tak jak tam vypadám.


Dostala jsem na cestu tričko (nejlepší, na přední straně má ostře růžovou napsané ITCHY WHO? a na zadní POOPZKID, MOTHERFUCKER!) a dvě trsátka, nechala jsem kluky se v klidu připravit na koncert a šla jsem si dolů do šatny hodit věci. 
Koncert = pogo peklo, druhá řada před Danim... asi přesně to, co jsem potřebovala. Po koncertě jsem se s klukama ještě rozloučila, pochválila jim koncert a utíkala stíhat metro...

09 February 2009

Don't pick on me, don't scream, don't shout - 'cause my MySpace friends will help me out.

Plány se mi opět trochu přesouvají a mění, nicméně od dnešního dne mám jisté to interview s Itchy Poopzkid - a to v tak šibeniční hodinu, že tam v nejlepším případě přiletím s jazykem na vestě na minutu přesně. Takže mi všichni budete držet palce. Pro představu doporučuji zkouknout následující video a přemítat u toho, jaké vlastnosti můj a ivoshkův syn Daniel zdědil po kterém z nás. Přiznávám se k tomu malování si po obličeji, otravování producenta, lítání kolem jeho hlavy helikoptérou a rozvazování jeho tkaniček. To tulení k chlapcům je nejednoznačné :D
Btw nadpis = úryvek z jedné jejich nové skladby... líbí se mi tam ta dokonalá ironie.



Podařilo se mi během jednoho týdne vytvořit (zatím!) 4 nové závisláky na "Skins". Takže už se o tom nemusím bavit jen sama se sebou, yay. 

Zítra mám po 14 dnech zase hudebku a přiznám se, že jsem dnes na kytaru ani nesáhla. Napravím to zítra ráno, než vyjedu z domu... o víkendu jsem se snažila Gužu naučit nějaké akordy a zjistila jsem, že jsem naprosto neschopná někomu vysvětlit, kam má dát prsty - a navíc ona je levák, takže to pro ni bylo složitější, že :D

Vždycky sekundu předtím, než si odlíčím oči, mám hroznou schízu z toho, že si do nich omylem dávám odlakovač.

Zítra jdu plavat, a to prosím premiérově s černým kondomem na hlavě, abych si nezničila vlasy. A vůbec mi to nebude trapný. A ještě sem dám fotku.

Fungujete ještě někdo na MajSpejs? Mám ho akorát tak plný zuby a asi ho brzo opustím definitivně, protože:
- je to neskutečně nespolehlivý server, občas trvá věky, než se načte
- se zprávami dělá neskutečné věci, někdy je jakože "odešle", ale k příjemci se nikdy nedostanou
- většina lidí má ohavný vkus a profily přeplácané milionem fotek, videí, přehrávačů apod., nejlíp ještě s animovaným a blikajícím pozadím
- nebaví mě trapné vynucování si pozornosti pomocí tklivých statusů a mám plný zuby "proč jsem u tebe XX. v top friends"
- je to víceméně anonymní komunita
- jsem tam už stejně jen kvůli svým interním komunikacím s WJ
- není tam PetSociety :D
- chybí tam spousta důležitých upozornění a je to prostě na hovno online komunita.

Co dál?

Zjistila jsem, že posílání balíčků z Německa do ČR je asi 3x levnější než posílání balíčků druhým směrem.

Už mi hrabe z dřevěné železnice a lokomotiv jménem Henry, Edward, Emily, Thomas, Gordon, Toby a James (dokonce už je i poznám a vím, jaké mají číslo vagónu/přívěsu). Je nejvyšší čas vyslat Arvida zpátky do školky.

Spravili mi auto, takže teď už můžu normálně otvírat kufr a nemusím do něj nákupy házet zadním oknem.

Nebaví mě nakupování, oblečení zejména. Nikde se mi nic nelíbí a pak stejně vždycky zakotvím v H&M, kde se vždycky něco najde... Švédi mají styl, to se musí nechat. Ale to třípatrový háemko mi tady docela chybí.

Za 19 dní mi přijede Lišenečka milovaná a přiveze mojí famílii vytouženou směs chili koření, na které závisí náš stravovací režim - speciální směs, mají ji jen ve Švédsku. 

Neděle byla dokonale flákací, sice jsme nedořešily logistiku jídla (v neděli tady všude mají, ehm, zavřeno), nicméně strávily jsme s Katkou produktivní odpoledne u mě na posteli (to sice zní úchylně, ale moje postel je veliká a předurčená k chilloutům všeho druhu). V dokonalé symbióze, protože já jsem bez problémů snášela videa Trojúhelníka lezoucího po stromě a Prasátka stříhajícího lidi do krku... a ona zase trpělivě snášela a dokonce konstruktivně rozvíjela moje konspirační teorie, zlepšila mi náladu větou "to je ona, je to P.!" a nesmála se, když jsem jí řekla, že můj nejlepší sexuální zážitek v životě bylo, když mě pan Někdo držel za ruku, abych si potmě nerozbila tlamičku na rozkopaných dlažebních kostkách. A příští víkend jedeme dál, tentokrát konstruktivně a pracovně (muhehe, už to vidím!).

06 February 2009

Danke Für Die Aufmerksamkeit, Auf Wiedersehen.

Po dlouhé době jsem se něčemu zasmála fakt nahlas a od srdce. Mám dementní smysl pro humor, který je jistě hluboko pod vaší úrovní, takže pokud o mně ještě stále máte iluze anebo jste jemné a křehké duše, neklikejte prosím na následující odkaz. Ostatní - užijte si Krakonoše na technopárty.
Moje místní rodina se zase lámala smíchy u videa slavné bitky Rath vs. Macek. Zejména Henry, který pracuje v politice, si to vyloženě užíval a ještě dva dny potom se občas z ničeho nic začal hrozně smát, když si na to vzpomněl.

Když se podíváte na pravou stranu tohoto webu, uvidíte malou kolonku s nadpisem "sclerotic", kde je víceméně aktualizovaný a stručný výtah z toho, co mě v následujícíh dnech čeká. Vidíte to tam? Vidíte? Ve středu jdu s Katkou na centrálu německé MTV, kde budeme dělat interview s Markusem Kavkou, legendou všech legend. V rámci researche jsem si dnes sehnala jednu z jeho knížek - "Hamma Wieder Was Gelernt" s podtitulem "o tom, jak jsem (ne)dospěl". Začala jsem ji číst už v esbáně po cestě domů a i přes počáteční předsudky jsem se od ní nakonec jen nerada odtrhávala... spoustu věcí jako by mi četl z hlavy, je to napsané čtivě, s nadhledem a vtipem. Ach. Občas se mi zdá, jako by přesně definoval moje myšlenky a názory, které jsem doposud nikomu nedokázala vysvětlit.

"Moji přátelé, kteří se tehdy neodstěhovali tak jako já, si pěstí své domy, děti, psy a kariéry a podle všeho vůbec nechápou, co se mnou sakra je. Odstěhovat se, odejít - důležitý bod. Dodnes můžu vypadnout, kdykoliv se mi kdekoliv přestane líbit. Prostě jít dál, další město, další práce, další vztah - a zatím jsem měl to štěstí, že mi to vždycky prošlo bez větší újmy. A proto můj život není proces učení s hmatatelným výsledkem, ale spousta po sobě jdoucích zkušeností, které v sobě shromažďuji a po kterých sahám, když je dobrá rada drahá."

Ve Spandau Arcaden byla velestylová výstava Trabantů, musím se přiznat, že když jsem u vchodu uviděla stát nablýskanou černou trabantí limuzínu, musela jsem se zasmát pod fousy které nemám s úšklebkem "ááá, Bela jde nakupovat" :) Nejvtipnější to ale bylo uvnitř - Němci se nadšeně soukali do nabídnutých dederonských hnědozelených svetrů a kalhot, aby si do rodinného alba mohli strčit fotku, na které stojí vedle Trabanta v komunistickém hábitu. Eh. 

LOST je ztráta času, teď už jen obracím oči v sloup u každé epizody a nutím se je (z principu) dokoukat do konce... kde jsou ty časy, kdy jsem bez mrknutí hltala každou sekundu.
Tragédie - jedním dechem jsem zhltla obě dvě série Skins, z té třetí existují zatím jen 3 díly, tvůrci obměnili celé obsazení a já ty nové ksichty nesnáším! 

Chci zpátky Chrise, Sida, Maxxieho a Tonyho!

Večer se mi zdálo něco o tom, jak Chris umřel (on fakt umřel... ve druhé sérii). A brečela jsem. Ve snu. Vztáhla jsem si to na sebe. Protože podobně jsem málem umřela taky.

P.S.
Nová Lily Allen = nejvíc.

05 February 2009

Zaklikejte si. Demence.

>>> Cornify<<<