Ach, dnešek je tak akční, že si přeju, aby už byl za mnou.

Ale od začátku - co jsem dělala o víkendu? V sobotu jsem původně měla v plánu konečně jít tam, kde mi řeknou, jestli umírám nebo ne, ale nakonec jsem tam víceméně cíleně nešla. Místo toho jsem si odhodlaně a statečně (moje fobie - neznámá kadeřnictví) šla nechat zastřihnout svůj rezlý vlas, a zatím to nevypadá, že bych musela půl roku vztekle chodit s kloboukem/čepicí/kšiltovkou naraženou do čela.

Pak jsme se sešly s Guženicí Guženovičovou von Trojúhelník a jely na procházku do Frohnau, i když hnusně pršelo. To byla nejvíc hohohoo akce... kdo to tam neviděl, neuvěří, a už vůbec neuvěří, že pan blonďatý mástr tam strávil svoje dětství a pubertu *a už se vrátil, už se vrátil, už se vrátil!!!*.

A na Frohnau navazuje můj již výše zmíněný akční dnešek. Probudila jsem se s asijskými rysy v obličeji, což mi nějak nesedělo k mojí pěstěné image zrzavé ďävchenky, a nechápala jsem, kde se stala chyba. Silný protialergický prášek nejmenované značky (modrej, ale Viagra to není) mi nepomohl a když jsem pomalu přestávala pravým okem vidět, rozjeli jsme se do nemocnice. tam mi pan Arzt řekl, e je to beztak nějaká alergie a dal mi další prášky a kapky. Doma jsem si chtěla udělat hezké odpoledne, které bych sjetá proležela na posteli, ale dva Benadryly ve mně vyvolaly spíš dávicí reflex než decentní halucinace. Asi stárnu.

Tak tady ležím, občas mezi zuby přecedím něco jako "zasraný pyly", a dělám si seznam pro zítřejší útok na lékárnu.

Stejně za to může to zelený Frohnau. Pan slavný rodák tam určitě nechal kletbu, jako Tutanchamon v pyramidě. Kdo do Frohnau vkročí, do dne bude vypadat jako idiot a mongoloid.

Jdu se jedním okem koukat na to, jak Paříž Hiltonová hledá britskou nejlepšejší kamarádku.

Howgh.

V editoru mi v průběhu posledního týdne přistálo už asi 5 různých draftů článků, vymazala jsem je všechny. Ale tak o čem psát, když se vlastně nic neděje... žádné koncerty, nic - a problémy běžných dní řeším okamžitou ego masturbací na plurku a fejsbuku, kde taky hned dostanu tolik potřebný fídbek.

Období útlumu.

Ale něco se blíží, račte se podívat doprava.

Včera jsem si koupila šaolínské tenisky.

Skončila mi 3. série Skins a já teď řeším dilema, jestli třeba nezačít sjíždět The Tribe od první až po pátou sérii - zase odznova :)

EDIT: Vzpamatovala jsem se, nevyspala jsem se.

Okay.

A co šlo? Čtení z knihy jménem "Kill Your Friends", která popisuje dění v zákulisí hudebního businessu z pohledu hajzlíka, pracujícího pro jednu velkou nahrávací společnost. Sex, drogy & rock'n'roll v nejryzejší podobě. Už jen tento samotný popis přilákal mou pozornost... přidejte k tomu fakt, že z knihy měl číst bubeník Die Ärzte, který má nejvíc sexy hlas na světě, a skutečnost, že jsem si lístek na tuto "Lesung" koupila hned mezi prvními, vám hned přeijde o něco přirozenější.

Pořadatelé poté, co se akce během tří dnů vyprodala, vycítili možnost zisku a přesunuli představení z prostoru pro 400 lidí do divadelního sálu pro 1.700 lidí. Nebyla jsem z toho nadšená, vím totiž, jak se fanoušci Die Ärzte dokážou chovat - a tohle mělo být především čtení, žádný koncert odpogovaný s pivem v ruce. 

Intermezzo: Nemám ráda většinu německých fanoušků Die Ärzte. Takový ten klasický prototyp - něco mezi punkem a skinem, holky ošklivé a hrubé mužatky s krátkými vlasy a většinou hnusnými mastnými odrosty. Oblečení - těžký boty, bomber nebo hnusná ojetá džínová bunda s nášivkami. Vyjadřování na úrovni "ey alta, haste ma' 'ne Kippe?" a všeobecně hlasitý projev.

Ráno jsem se probudila asi v 7, protože jsem neprozřetelně slíbila Ase a Henrymu, že jim dopřeju "vyspávací víkend" (=počítám jen se sobotou, běda jak mě někdo ráno přijde vzbudit!) a ráno se postarám o dětičky, takže jsem dopoledne strávila děláním toastů s marmeládou a hraním si s mašinkama. Teda spíš - já jsem ležela na gauči, četla si NEON a kluci si hráli s vláčkama. A když se porvali, zakročila jsem a řekla jsem jim, ať se navzájem omluví (protože jeich konflikty v 99% případů nejsou jednostranné - že by jen jeden udělal něco tomu druhýmu, bez odezvy...).

Udělala jsem si u domácích véééliké oko (doufám), kdybych měla bodovací systém jako kluci, určitě bych dostala "diamant do hada" (to jsme teď zavedli, kluci mají každý nakresleného hada se stovkou políček, na některých z nich jsou označené odměny nebo aktivity za odměnu... a každý den dostanou/nedostanou nalepovací štrasový kamínek, podle toho, jestli byli hodní nebo ne. Jako motivace to funguje parádně!) a mohla si vybrat třeba bublifuk z košíku s věcmi za odměnu (=Belohnungskorb). Já si ho pak vyberu tak jako tak, až ho budu chtít, a bez nějakých hadích restrikcí :D

Jakmile jsem se zbavila junáků, vydala jsem se do mojí oblíbené spandauské tiskárny, abych si vytiskla nějaké dokumenty... svítilo sluníčko, já jsem vypadala jako definice slova "cool", poslouchala jsem u toho Iči Půpzkid a bylo mi fajn. Kdybych měla kredit, který jsem si zapomněla dobít, všem bych vám rozesílala SMS, abych se svěřila, jak mi to sluší a jak jsem spokojená :)

Všechno jsem vyřídila a vydala se ze svého milovaného Spandau ("lidi ze Spandau si ani neříkají Berlíňané, říkají o sobě, že bydlí ve Spandau... někteří odtamtud nikdy nevystrčí nos") hloub do centra, na procházku do Kreuzbergu. Kafe + NEON venku na lavičce = nejlepší.

...

Pak jsem přo pohledu na mapu S-Bahn dostala nápad. Konečně se pojedu podívat PŘESNĚ tam, kde od svých sedmi do osmnácti let vyrůstal pan FU. Frohnau. Berlínská obdoba stockholmského Danderydu. Ve znaku má lišku! Klidné místo plné parků a zeleně, se spoustou obřích baráčků v ulicích, připomínajících stromové aleje. Bydlí tam hlavně důchodci. Sám pan FU se o svém rodném Bezirku vždy vyjadřuje s pobaveným úsměvem na rtech, a napůl ironicky prohlašuje, že byl "prvním a zároveň posledním punkem ve Frohnau". UŽ MU TO VĚŘÍM. Vypadalo to tam ještě bizarněji, než jsem si původně myslela! Všude tráva, kytky, stromy, parky, hned první cedule u nádraží mě směřovala k "buddhistickému domu", což je, jak jsem se později na wikipedii dočetla, největší buddhistický chrám v Evropě :D Je mi jasný, kde pan FU přebýval! Dává to smysl. Vypadá to tam jako ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm, fakt! Děsně jsem se musela smát... ale byla jsem strašně uctivá a milá ke všem tamním důchodcům, protože co kdyby jedna z těch bab byla panímáma od pana FU! :D

Takže tam jsem se pobavila převelice. A když už jsem byla v takové průzkumnické (pionýrské!) náladě, rozhodla jsem se zajet na stanici metra, kde se pro změnu natáčela památná scéna z filmu Richy Guitar, ta, ve které se FU jde nechat vyfotit do automatu u metra (nejvíc scéna - 2:00 - 4:00) :D Stanice kupodivu stále stojí, i když její název je napsán takovým tím Nazi fontem... má děsivě nízké stropy, pan FU tam jistě musel hlavou leštit strop.

Po takovém návalu kultůůůry a historie (celou dobu jsem poslouchala 25 let staré album Die Ärzte, to úplně nejprvnější - "Debil") jsem se stáhla zpátky do civilizace a tak... teď se jdu dorazit nějakým koncertem.

A zítra - pan Bela B., přátelé!!!

Pán, co mu trčely z nosu centimetrový chlupiska, se mě zeptal, kde je v Brieselangu obchodní centrum, tak jsem se mu nejdřív vysmála a pak ho nasměrovala k místnímu supermarketu.

Zapomněla jsem zmínit, že jsem se dnes probudila s nápisem NATÁLKA přes prsa. Neptejte se radši :D

To jsem se tak v 9 večer chtěla dostat z centra domů. Metrem jsem dojela až do Spandau, kde jsem zjistila, že mi před minutou odjela esbána - neděle večer -> další jede za hodinu. Fajn, Spandau je civilizované místo a hned vedle nádraží byl otevřený Starbucks, takže jsem čekání strávila tam. Konečně přijela vytoužená esbána... a nebyla to obyčejná esbána, děti, byla to nějaká debilní rychloesbána, čili moje odpočítávací metoda "minutu před celou jsi doma" selhala a svou zastávku jsem přejela. Vystoupila jsem tedy v Nauen, což je místo, které už ani nespadá pod tarif Berlin ABC, to už je prostě jiná země, jiná vesnice než Berlín. NESNÁŠÍM Nauen, každý pátek tam musím jezdit vyzvedávat Eskila ze školy. Tak jsem si teď poprvé mohla prohlédnout tamní zastávku. V 10 večer. Nikde ani noha, všude jen tma, MLHA, vypadalo to tam jako v hororu. Nejbližší esbána zpátky mi jela za další hodinu... ano, miluju neděle večer. Naštěstí jsem po chvilce zjistila, že je ten vlak už přistavený u nástupiště, tak jsem si zalezla dovnitř - pořád lepší než nervózně kouřit dole v podchodu (což je beztak zakázané) a přemýšlet, odkud pravděpodobně přijde nějaký noční útočník a deviant.

Za 6 dní se uvidím s bubeníkem Die Ärzte. How romantic.

- protože doufám, že velikonoční prázdniny dopadnou tak, jak si představuju

- protože se blíží léto a já nemám absolutně žádné tušení, co budu dělat. A ne, do Čech nepojedu. Spíš bych to viděla na nějaké last minute, pár dní toho, co tak strašně nesnáším - válení se na pláži s koktejlem v ruce. Vypnout a nevnímat. Nebo si koupím letenku někam do třetího světa a budu se flákat tam. Hlavně potřebuju někam daleko...

- protože momentálně vůbec nevím, co chci a co mám sakra dělat

To, o čem tady mluvím už dva měsíce, se stalo skutečností, a moje Lišenečka Danderydská mi přiletěla na návštěvu. Měla dorazit v sobotu v 8 ráno, a já jsem ji původně chtěla překvapit a vyzvednout ji přímo v příletové hale na letišti (s nepřítomným výrazem a velkou cedulí s nápisem KELIŠOVÁ), ale letiště Schönefeld se nachází přesně na druhé (východní) straně Berlína, což by v praxi znamenalo, že bych musela vyjet v 6 hodin ráno. Hlava mi po brutálním probuzení budíkem říkala ano, tělo ne, tak jsem v polospánku napsala Liš SMS, že se setkáme na zastávce S-bahny u letiště v 8:20 am. Aww prostě... Lišenečka moje, setkání po letech (=neviděly jsme se dva měsíce). Propašovala mi sem RISGRÖT, chápete to??

A nejlepší dárek k narozeninám, který vám potom vyfotím <3

Jely jsme rovnou ke mně domů, aby si tam mohla hodit svoji (obří) tašku, trochu se vzpamatovat a předat mojí host family švédské směsi chili koření, které se dají koupit jen ve Švédsku a které jsou nezbytnou součástí našeho jídelníčku:) Pak jsme se vydaly do centra... musím vás předem na něco upozornit, Liš od chvíle, kdy se dozvěděla, že budu přebývat v Berlíně, básnila o tom, jak mě bude jezdit navštěvovat kvůli místním currywurstům a kebabům, takže jsme měly jasnou misi - junk food weekend. Kebab z mého utajeného nejoblíbenějšího místa = gastroorgasmus, takže Lišenka hned dostala výbornou náladu :D

Následovala série víceméně vystihujících fotek před Weltzeituhr, kde mám podivně zářivé vlasy a podezřelé zorničky a vůbec, vypadám jako komixová postavička.

Šly jsme pěšky z Alexanderplatzu k Friedrichstraße, po cestě kouřily ty černý cigára, který jsem sháněla už od dob stockholmských a tady je mají všude, a smály jsme se jak trubky, jako za starých časů :) Došlo i na povinné fotky s medvědem, samozřejmě: 

I tady mají necudné sochy...

Nožky se nám znavily, takže LUSH a Starbucks, které jsou na Friedrichstraße strategicky hned vedle sebe... rozvalily jsme špeky do křesel, seděly tam dohromady asi dvě hodiny, dorazila za námi i Gužu, a sprostě jsme zpronevěřily dva velké kýblovité hrníčky, které jsme hrozně chtěly, a oni je neměli v oficiálním merchandisu, hahaha. Tak mám teď doma půllitrovej kýbl na čaj, můj sen! Než jsme zapadly do Starbucks, venku poprchávalo, což částečně vysvětluje, proč mám na téhle fotce tak hnusný vlasy:

Pak už jsme byly obě docela dost unavené, tak jsme se ještě prošly k Brandenburger Tor a šupky dupky zpátky do Brieselangu k mrtvé holčičce co straší v lese. Úspěšně jsem Lišenečku nakazila Skins, vzhledem k tomu, že dotyčná ten den vstávala asi ve 3 ráno, kolem dvanácté už mírně usínala, ale hyperaktivní já jsem ještě do dvou ráno ťukala do klávesnice. A bála jsem se Liš!! Ona sebou vždycky strašně prudce škubla nebo se najednou ve spánku převalila nebo posadila a já jsem myslela, že mě chce zabít nebo něco! Pak mi ráno vysvětlovala, že se bála ona mě, že se vždycky probudila a lekla se, protože nevěděla, kde je a lekla se mě, protože jsem ležela vedle ní s laptopem na břiše a datlovala :)

V neděli ráno jsme se vypravily do centra kolem poledne... hlad nás vyhnal :D Jely jsme do kreuzbergského Curry 36 (já tohle jídlo nějak... nemusím), kde vznikla následující fotka, která bude jistě zvětšena na formát minimálně 150 x 300 cm a pověšena do jednoho pokoje v Danderydu :D 

Svítilo sluníčko, bylo hrozně krásně a já jsem chodila s rozepnutým kabátem, nezvyk. Náhodou jsme našly nejdokonalejší věc ever, která se jistě stane mou novou úchylkou a posedlostí. Aspoň 30 let starý prorezivělý fotoautomat, který dělá 4 různé snímky po sobě a ještě k tomu černobíle! Vůbec jsem nevěřila, že z něj něco vypadne, fakt vypadal hodně zanedbaně:) Uvnitř žádný displej nebo něco podobného, jen díra na mince a zelené světlo, pod kterým byl nápis "výška očí", toť vše! Ale po pěti minutách z něj opravdu vylezl pásek s nepřekonatelnými fotkami (taky ho sem časem dodám). Miluju ten krám!!!

Můžete ho obdivovat v tomto (dokonalém) klipu:

Podobnou haluzí jsme našly další moje nové tajné oblíbené místo - růžovou a stylovou manga výrobnu crepes, kde je všechno úplně awww a roztomilé a jídlo vám připraví autentická Japonečka s profesionálním úsměvem a růžovou zástěrou... mají tam i zmrzlinu s příchutí zeleného čaje, takže je to momentálně jasný vítěz. A crepes balí do růžového a žlutého ubrousku, AWWW! Přijeďte sem, vezmu vás tam! :)

Jely jsme se podívat k Čekpoint Čárlí, když už jsme jako v tom Berlíně, viď hele vole jako že. Všude stánky s matrjoškama a chlupatejma čepicema s ocasem (pane Fallen, výzva :D) a nadržený "americký voják" u checkpointu, se kterým se můžete za jedno Euro vyfotit. Taky bych brala takovou brigádu!

Konečně jsem si koupila kojeneckou láhev s dudlíkem (s lebkou a nápisem ROCK STAR) a obsahem 250 ml, už můžu pít Sunar se stylem (a fascinuje mě, jak mi vždycky trvá dvě hodiny, vypít z toho ten obsah)!

Taky jsem sehnala knížku o gramatice berlínštiny, ze které jsem vykradla úvod tohoto článku:) Je tam i slovník, ach, přesně to jsem potřebovala.

Zase jsme se zasekly ve Starbucks a pak se vydaly směrem domů... kde jsem Liš asi 3 hodiny vypalovala DVD s povinnou výbavou na cestu a naučila ji poslouchat Bástrz, Ríl Big Fiš a hlavně Iči Půpzkid. Ještě jsme daly pár dílů Skins a rozhodly se na chvilku přece jen vytuhnout, ačkoliv jsme v 4:45 am musely vyjet směr nádraží... dokonce jsem si vzala auto, ha (byla jsem líná jít v pyžamu přes celý Brieselang).

...a už jsem tady zase sama.