17 June 2009

Wohnungsbesichtigungsterminvereinbarung.

Nadpis = moje poslední dobou nejpoužívanější německé slovo. Už ho umí říct i bez zakoktání, vážně.

Hele na rovinu, pokud je mezi vámi náhodou někdo, kdo uvažuje o tom, že by se postavil na vlastní nohy v Berlíně, dám vám dobrou radu - pokud nejste agresivní, průbojný a odolný typ, VYKAŠLETE SE NA TO.
Kdybych neměla vnitřní přesvědčení, že můj budoucí život se bude odehrávat v Berlíně, a kdybych tady neměla svého milého, asi bych se na to dávno vykašlala a odešla někam jinam. Tím samozřejmě nemyslím Prahu, proč malovat čerta na zeď - ale nějakou zemi, která má pro české občany otevřený pracovní trh.
Hledání bytu je snad ještě horší než hledání práce. Mám toho už plný zuby, na sobotu mám naplánovanou prohlídku nějakého bytu "vyžadujícího renovaci" a pokud mi tam vyloženě nebude padat strop na hlavu, budu se na kolenou plazit po zemi před dotyčným realitním agentem a prosit o okamžité předložení nájemní smlouvy.
Jinak jsou byty buď volné až od bůhví kdy, nebo mi je makléři nemůžou ukázat, protože od nich nemají klíče, nebo (nejčastěji) už jsou obsazené a nabídka na ně pořád visí na internetu, nebo mají naprosto debilní časy na prohlídky, nebo nebo nebo... pořád něco. Už jsem svoje cíle hledání rozšířila z Friedrichshainu, Prenzlauer Bergu, Mitte a Neukölnu i na "nebezpečný" Wedding, a to je co říct.

Ještě vlastně nevíte, že Vosa a Podpantoflák po mně chtějí 800 Euro za opravu zadního nárazníku Renaultu Scénic, na kterém jsem způsobila pěticentimetrovou prasklinu, která pomalu ani není vidět. Docela pěkná částka, když se zrovna potřebujete postavit na vlastní nohy, zařídit byt atd... udivuje mě, že jim to vůbec není blbý, chtít takovou částku po aupairce, která navíc žila v přesvědčení, že to debilní auto je připojištěné i na její jméno. Jen tak pro představu, dostávám od nich dohromady cca 300 E/měsíčně.
Hledám nějaké náhradní řešení, mám pocit, že to auto můžu v Čechách nechat spravit za podstatně přijatelnější cenu.

04 June 2009

Story dnešního dne:

I. dějství.

Jako každý den, jela jsem s Malým parchantem A vyzvednout Většího parchanta E.

Čekáme na školní autobus na parkovišti.

A: "Já nechci poslouchat hudbu!!"
Ä: "Ale já jo, konec diskuze." *zesiluje autorádio s Everlong od Foo Fighters ještě o něco víc*

Přijíždí školní autobus. Jdu oběhnout auto, abych odepnula A bezpečnostní pás a došla s ním přes trávník na zastávku. Mezitím autobus otvírá dveře... děti vystupují... E nikde. Co teď. Beru A zpátky do auta a volám Vose. Hlasovka. Volám Podpantoflákovi, říkám mu, co se stalo. Říká, že zavolá do školy a pak mi zavolá zpátky a dá mi vědět, co a jak. Čekáme. Volá mi Vosa. Říkám jí co se stalo a dodávám, že Podpantoflák o tom ví a volá do školy etc. Vosa trvá na tom, abych jí zavolala, až budu vědět co a jak. Volá mi Podpantoflák, jestli mám číslo na E mobil. Posílám mu ho obratem SMSkou. Podpantoflák mi po chvilce volá s tím, že už ví, kde je E - zapomněl vystoupit a přejel zastávku, takže ho vysadí až na konečné v Schöneweide (asi 20 km odsud, nikdy jsem tam nebyla). Podpantoflák říká, že počekuje, jak to teď bude, jestli ho budu muset jet vyzvednout nebo jestli se domů dostane nějakým autobusem. Volá mi Vosa, že E přiveze nějaká maminka jeho kamaráda, který s ním byl v tom autobuse.

Čekáme tedy dál (už asi hodinu sedíme se čtyřletým A v autě jako dementi).

Za 10 minut volá Vosa - "už přijeli?? To už by tam měli dávno být!! Jsem na cestě domů!!" 
: "O...kay?"

Maminka E-ova kamaráda ze školy E přiváží na parkoviště, s úsměvem, nic se nestalo, všechno v pohodě. Moc jí děkuju, házím E & A do auta a volám Vose, že už jsme všichni a že jsme na cestě domů.

Tak, přátelé, teď se na chvilku zamyslete a přemýšlejte o tom, co jsem udělala špatně. Is it just me nebo taky máte pocit, že jsem dělala, co jsem mohla a danou situaci jsem vyřešila normálně a s chladnou hlavou?

Jedeme dál.



II. dějství.

Přijeli jsme domů. Před domem na ulici si hráli sousedovic děti, a tak jsem kluky nechala, aby si hráli s nimi (podle Vosiných pravidel bych tam samozřejmě měla být s nimi a sledovat každý jejich pohyb) a šla jsem dovnitř dovařit těstoviny na večeři.
Občas jsem koukla z okna ven a přesvědčila se, že jsou chlapci ještě naživu.
Když jsem měla jídlo skoro hotové, vyšla jsem ven, abych kluky zavolala dovnitř - což bylo samozřejmě akční samo o sobě, vzhledem k tomu, že teď vůči mě nemají žádný respekt (mám pocit, že je rodiče nějak naočkovali, dřív to tak nebylo). Uviděla jsem nasraně se tvářící Vosu, kterak se blíží domů. Když došla k vratům, skoro mě ani nepozdravila a hned se nahrnula ke svému milovanému E a začala ho ťuťuňuňu objímat.
První buzerace začala už venku, jen tak decentně. Odešli jsme všichni dovnitř. A teď pozor, už to jelo (představte si hysterickej jekot):

JAK SI TO JAKO PŘEDSTAVUJEŠ, DĚTI JSOU TVOJE JEDINÁ ZODPOVĚDNOST A PRIORITA, DÁVÁME TI VELKÝ PRACHY ZA TO, ŽE NEDĚLÁŠ ABSOLUTNĚ NIC, ANI TO CO MÁŠ VE SMLOUVĚ, JEN JSI 2 HODINY DENNĚ S KLUKAMA A JEDEN Z TVÝCH ÚKOLŮ JE VYZVEDNOUT JE ZE ŠKOLY, ANI TO NEJSEŠ SCHOPNÁ UDĚLAT... TO JAKO KDYŽ ESKIL NEVYSTOUPIL Z TOHO AUTOBUSU, TAK JSI TAM ÚPLNĚ S KLIDEM STÁLA, BYLO TI TO UKRADENÝ, VŮBEC JSI NEZPANIKAŘILA A JENOM SIS ŘEKLA, ŽE ZAVOLÁŠ MĚ, AŤ TO VYŘEŠÍM?? JAKTOŽES NEŠLA HNED ZA ŘIDIČEM, NEPTALA SE, KDE JE, NEZAVOLALA DO ŠKOLY, DO DRUŽINY??? ... CHÁPEŠ VŮBEC, ŽE JSEM BYLA NA KONFERENCI VE MĚSTĚ, NA DŮLEŽITÉ KONFERENCI, ŽE TEĎ MÁME PREZIDENTSTVÍ EVROPSKÉ UNIE, A ŽE JSEM PROSTĚ ODEŠLA, KVŮLI TOMUHLE?? VÍŠ JAKEJ STRACH JSEM MĚLA, JAKÝM PSYCHICKÝM PEKLEM JSEM SI PROŠLA??.... VLASTNĚ BYCH MĚLA TEĎ KAŽDEJ DEN BÝT V PRÁCI DO 22 VEČER, ALE MÍSTO TOHO KAŽDEJ DEN V PĚT JEZDÍM DOMŮ, UVĚDOMUJEŠ SI TO VŮBEC??? ... TO JSEM SI NIKDY NEMYSLELA, ŽE NA TEBE BUDU MUSET TAKHLE JEČET, KOLIKRÁT JSME UŽ S TEBOU TAKHLE MLUVILI, JSME NA TEBE TAK HODNÍ, DĚLÁME VŠECHNO PROTO, ABY TO TADY DOBŘE KLAPALO, A TY NEJSI SCHOPNÁ DODRŽET ANI TO MÁLO, CO JEŠTĚ DĚLÁŠ ZE VŠECH TĚCH POVINNOSTÍ, CO JSI SLÍBILA, ŽE DĚLAT BUDEŠ? ... NEVOZÍŠ DĚTI NA AKTIVITY, PROTOŽE NEMÁŠ ZA VOLANTEM JISTOTU, NENECHÁVÁME TĚ SCHVÁLNĚ NIKAM JEZDIT, NEDĚLÁŠ S NIMA ŽÁDNÝ KREATIVNÍ PROJEKTY, NECVIČÍŠ S E KAŽDÝ DEN NA FLÉTNU... A JÁ PAK PŘIJDU KAŽDEJ DEN DOMŮ A PRVNÍ CO JE, TAK SE MUSÍM PROBOJOVAT BORDELEM DOVNITŘ, BUNDY KLUKŮ LEŽÍ NA CHODBĚ NA ZEMI A ZVEDÁM JE JÁ... O VELIKONOCÍCH JSME TI PŮJČILI CELEJ NÁŠ DŮM, VRÁTÍME SE A NEBYLO TADY VYLUXOVÁNO, KYTKY VE VÁZÁCH BYLY ZVADLÝ A SMRDĚLY A LEDNIČKA BYLA PRÁZDNÁ... JÁ BYCH SE TEDA PO TOMHLE VZPAMATOVALA A ŘEKLA BYCH SI "TO JSEM FAKT POSRALA" A SNAŽILA SE TO NĚJAK ZLEPŠIT, ALE TY NE - A TO JSME S TEBOU O TOM MLUVILI UŽ ASI TŘIKRÁT... CO SEŠ ZA ČLOVĚKA, TO TI TO VŮBEC NEDOCHÁZÍ, VŮBEC TĚ TO NESERE?? VŽDYCKY PŘEDE MNOU JENOM STOJÍŠ, KOUKÁŠ NA MĚ, NEŘÍKÁŠ NIC A MAXIMÁLNĚ POKRČÍŠ RAMENY, JAK PO TOM VŠEM DOKÁŽEŠ BÝT TAK STRAŠNĚ COOL?? ... TOHLE JE PRO NÁS NEJTĚŽŠÍ MĚSÍCZ CELÝHO ROKU, A MY JSME TĚ HLEDALI NĚKOLIK MĚSÍCŮ ABYSME SE UJISTILI, ŽE TO VŠECHNO PŮJDE HLADCE A ŽE TO ZVLÁDNEM, A TY TEĎ NAVÍC ODCHÁZÍŠ... A MY JSME TĚ BEZ PROBLÉMŮ PUSTILI, KDYŽ JSI NÁM DALA VÝPOVĚĎ, AČKOLIV TĚ TEĎ NEJVÍC POTŘEBUJEME, A DO TOHO VŠEHO SI V TÉHLE DOBĚ JEŠTĚ MUSÍME NAJÍT NÁHRADU... 

III. dějství.
Vosa je přerušena řevem seshora a odchází zpacifikovat E & A, kteří se pravděpodobně tahají o pirátskou loď nebo se mlátí plastovými meči.
Já odcházím do svého pokoje, psychicky se složím, pláču Ondrovi do telefonu a poslouchám, jak vedle ječí střídavě Vosa a děti.
Pak večeří a Vosa z nich tahá informace o tom, kde jsem byla, když ten bus odjel etc. Samozřejmě jí E & A všechno odsouhlasí v můj neprospěch, ať už je to pravdivé nebo ne.
Přichází Podpantoflák.

IV. dějství.
... čekám další hysterickou scénu.



>>> POKUD JSTE DOČETLI AŽ SEM, POPROSILA BYCH VÁS O VÁŠ NÁZOR DO COMMENTŮ, AČKOLIV MI TŘEBA JINDY BLOG NEKOMENTUJETE... DNES MĚ OPRAVDU ZAJÍMÁ KAŽDÝ FEEDBACK!!

01 June 2009

Und Überhaupt Und Sowieso.

Úspěšně pokračuji ve své strategii "klidit se jim z cesty, jak jen to jde". Na tento víkend měli naplánovanou "poznávací návštěvu" jednoho mého potenciálního následovníka (mexického pedofilního striptéra ve skautském oblečku), který měl podle všeho přespat v mojí posteli (než to zapomenu zmínit - nakonec nepřijel, bohužel).
Takže jsem se v pátek sbalila a oznámila, že se vrátím v pondělí dopoledne. Taky jsem jí oznámila, že se mi podařilo nacouvat do sloupku (značky) v rámci vzteklé a zběsilé akce "zaparkuj v neznámém prostoru Nauen v pátek před prodlouženým víkendem, kdy jsou opravdu všechna parkovací místa plná". Trošku jsem cracknula zadní nárazník, Vosa si to prohlídla a oznámila mi, že mi pak řekne, jak to bude s pokrytím pojištění a placením škody. Hahaha... to už by bylo trochu moc, kdyby mě nechali platit nárazník té jejich popelnice - po tom, co jsem si sama musela platit všechny účty od doktora za banální vyšetření (dohromady víc než 100 E) díky úúúžasnému pojištění, které mi tady zařídili.

Ale zpátky k víkendu.

V pátek jsme šli do brutálního prostoru bývalého vězení Zitadelle Spandau na ZZ Top. Ehm.. zůstali jsme asi... 2 písničky? A pak jsme odešli. Strašná nuda!!! Ale pozorovat okolostojící lidi byla zábava. Skoro jsme si ani nevšimli, kdy že ten koncert začal - spolehlivým indikátorem byl až týpek, co zběsile za prvních tónů vyběhl z WC a ještě s otevřeným poklopcem utíkal směrem k pódiu, aby mu nic neuniklo.
Radši jsme to vzdali a šli se psychicky připravovat na ranní vstávání v 5 hodin. Jela jsem totiž do Mnichova... na ImPark festival, nakonec přece jen. 6 hodin cesty autem, prosím pěkně. Ale co bych neudělala pro FURT a Itchies...
Noo, zkrátím to, kolem poledne jsem dorazila do Münchenu, a protože jak známo, v provinční kolonii jménem München se nic nedá dělat a není tam zajímavého (při pohledu na mapu jsem nostalgicky zavzpomínala na týden v Dachau, který jsem před 5ti lety prožila s Yvonnchen!), vydala jsem se rovnou do OlympiaParku. Nejsem idiot, takže mi orientace v místním systému MHD nedělala problém, a za pár minut jsem stanula před branami obrovského komplexu. Paní za okýnkem u "Gästleliste & VIP" mě poslala k VIP-vstupu, který měl být "tam napravo". Tam napravo ale nic nebylo, a když jsem se k paní za okýnkem vydala napotřetí a udělala menší scénu, nechala kolegyni (s vizáží dozorčí z koncentráku smíšenou s militantní feministickou lesbou) ukázat mi správný směr. I pak jsem ještě měla problém najít ten debilní víajpí vstup a pomohli mi až 2 členové Farinovy crew, kteří mě tam ochotně doprovodili (ano, muži jsou lehce zmanipulovatelní). Všechny příkoří se mi vynahradily. Mega catering, veledůležitá visačka se jménem na krk a all access páska. Prostory hned vedle šatny Itchy Poopzkid a Produktion Büro Farina Urlauba. Bezva. "A kudy se teď dostanu k pódiu?"... "normálně sleduj směrovky k Bühne". Okay. Takže jsem si to pěkně vykračovala backstage a před pódium lezla bočním vchodem vedle stage, u kterého číhaly nadržené fanynky.
Sibbi z Itchies mě poznal navzdory mým (opět) hnědým vlasům, po pěti minutách objímání mi odběhl někam za ostatními a dělal mi spolu s Tobim a Danim společnost celý den/večer. Dalo mi dost práce vysvělit, že opravdu nejsem jeho nová girlfriend, ne, dokonce ani Daniho, ani Tobiho. Haha. Fanynky se na mě dívaly velice nevraživě, když nás všude viděly spolu (ano, mému egu to dělalo velmi dobře).
Docela mě překvapil line-up, všechno, co jsem viděla a neznala (Jennifer Rostock, Kennzeichen D (Thomas D.), Curse, Bauchklang..) mě nějakým způsobem dostalo a nebyla tam žádná "ztráta času". Mezi jednotlivými kapelami jsem tancovala po backstage prostorech se Sibbim a zdravila se s fragmenty Farinova Racing Teamu. Samotného maestra jsem viděla jen krátce předtím, než vyběhl na pódium, což nám stačilo akorát k pozdravu, objetí a mému tichému konstatování, že mu to strašně sluší.
Překvapilo mě, že v publiku převažovaly trička Itchy Poopzkid a FURT - a zastoupení obou fanouškovských skupin bylo snad 1:1, což bylo fakt zvláštní... Itchies už evidentně nejsou jen "moje" soukromá nejoblíbenější Nachwuchsband :)
První slova FU, když vystoupil na pódium: "Tohle místo má šarm asi jako evropská podzemní garáž a ten prázdnej fotbalovej stadion napravo je fakt super, ale co naděláme". A celý set FURT... nevím, co si o tom myslet. Asi jsem čekala víc, něco mi v tom strašně chybělo, nemůžu si pomoct. Nevím, jak to popsat.
Celý festival končil před desátou večerní, což mi přišlo děsně vtipný. Asi do čtyř do rána jsem pak pobývala v šatně Itchies (vybavuju si, že jsem asi půl hodiny na kytaru hrála The Living, teď už to ale zase zahrát nedokážu:) a pak jsem se rozhodla zbytek dospat na hostelu, protože už jsem byla opravdu docela fertig
Ráno v 9 odjezd směr Berlín... do Brieselangu mě to opravdu netáhlo, tak jsem zůstala ve městě u kluků.

A teď je pondělí... státní svátek, nevim ani čeho... a já jsem "doma"... všichni jsou tady, tak jsem zavřená u sebe v pokoji a střídavě přemýšlím, jestli se pozvracím nebo omdlím.

Ve středu mi strašně držte palce, čeká mě asi nejdůležitější pracovní pohovor mého dosavadního života.

A víte co? Už jen měsíc... a všechno bude jinak.