Nicméně milé děti, vrcholem celého festivalu nebyli em-dží-em-tý, nýbrž berlínští Bonaparte, kteří mě absolutně rozsekali a od té doby, co jsem je viděla live, jsem téměř schopná mluvit jen v útržcích z jejich dokonalých textů (z nichž každý řádek by mohl být použitelný jako ultrastylový nadpis blogových nadpisů, že ano). Pomozte mi vyřešit dilema, který z jejich kostýmů budu v zimě nosit na hlavě. V mém osobním žebříčku vede to bílý, protože to vypadá jako bílá lama a to jsem přesně já. Btw, mám víceméně černý vlasy, no fakt.

Jejich minizpěvák mě před jejich vystoupením galantně pustil v backstage přednostně na toitoiku, to bylo milé. A měl už namalovaný to oko tak, jako vidíte na obrázku, takže jsem se ho nejdřív trošku lekla.

Zde máte možnost strávit nejlepších 3:51 minut dnešního dne:

Anyway.

Všechno papírování jsem zvládla vyřídit.

Reunited at last jsme dojeli do posázavského městečka Kácov. Protože jsem arogantní a zvyklá na profesionální organizaci zahraničních festivalů, nestačila jsem se divit - a nebyla jsem sama. Aspoň jsem se ujistila v tom, že bych tam dobrovolně nikdy nejela, nedejbože za to platit... nikdo z lidí, co by měli vědět všechno a být nápomocní návštěvníkům, nic nevěděl, nikdo nám nedokázal pomoct, přehazovali si nás z jednoho nekompetentního wannabe info centra do druhýho... jako sorry, ale když pořadatelé a crew ani pořádně neví, co která z jejich padesáti barev passů znamená a podobně, to už je trošku na pováženou. A všechno tam bylo děsně daleko od sebe. Ne, dík. Line-up nijak neuchvátil, Mobyho ("thank you thank you thank you") jsem si vychutnala v catering stanu pro semi-übermensche nad jakousi kuřecí směsí s rejží, no. No ale viděla jsem se na The Roads s Kájou mojí šelestivou, petulkou, tpkem a Tomem, takže dobře já.

Další den pekelný přesun z ČR do mé (teď už) domovské metropole, chudák chlapec můj milý musel tahat na zádech moji přes 30 kg těžkou krosnu (obsahovala např. retro oranžový mixér ETA a lavalampu, samý důležitosti). Využili jsme spolujízdu a přijel si pro nás úchylák nejúchylnější. Pamatujete si na klip k "By The Way" od mých nejmilovanějších Red Hot Chili Peppers (KTEŘÍ SE V ŘIJNU VRACÍ DO BYZNYSU A NA ROK 2010 PLÁNUJÍ NOVOU DESKU NEASY!!!) a na toho taxikáře tam? No tak něco takovýho to bylo. Měl růžový tílko, růžový trencle s kytičkama, ze kterých mu čouhaly bílý slipy a přijel modrým Golfem s modrejma filtrama na zadních oknech. A s mega přívěsem ("zavazadla nejsou problém", jak hlásal inzerát). Měl hrozně šílený oči, naprosto "crazy eyes" pohled - a po cestě zastavoval na hranicích u jednoho z desítek stánků s trpaslíkama a krmítkama pro německé turisty (jako néé že by z nich zobali, ale jako že je kupujou, víte co), čtvrt hodiny se tam dohadoval s vietnamským majitelem a pak spokojeně přišel zpátky do auta a nasypal si do taštičky hrst drobných, s takovým děsivým evil smirkem ve tváři. A pak viděl, jak na zadní sedačce jíme tvarohovej šáteček, tak si otevřel jogurt, aby nám asi nezáviděl, a VYSRKAL HO. Ty jo.

Neděláme tady vesměs nic, občas se dostaneme ven na otestování zmrzlin v našem okolí (zatím jednoznačně vítězí ta, co jsem přd měsícem náhodně objevila v Kreuzbergu), koukáme na filmy (čím víc psycho, tím líp), a já si děsně užívám, že každej den můžu vařit. Všechno (minimálně, co se jídla týče) poctivě dokumentujeme a až skončí "dovolená", tak vám z toho udělám monstrózní foto-video-audioblog, abyste mě měli ještě radši a chtěli si mě třeba půjčit domů a tak. Těšte se zejména na záběry německé masové lidové zábavy - pivního festivalu, kde bylo asi 80% českých piv. A 15 pódií, jedno pekelnější než druhé. Luxus. Jo a začala jsem se učit hrát na basu, protože je daleko víc cool než kytara a protože má pořádný struny, ze kterejch mě aspoň bolí prsty. A zatím se fakt snažím a nedržkuju. V pátek jedeme na Dockville festival užít si MGMT a Bonaparte (především) a bude to vtipný, protože nemáme stan, jen auto a 3 spacáky - a do areálu se autem jezdit nesmí. Ahaha.