Když jsem odpoledne odcházela z kavárny, kde jsem třídila fotky a psala předchozí zápis, pan kavárník na mě nebyl nevrlý, ačkoliv jsem tam proseděla snad hodinu - právě naopak, ptal se mě, jestli bydlím blízko a navrhl mi, že pro něj v kavárně můžu pracovat, kdybych chtěla. A pak, že tady není práce (nechám si ho v záloze, kdyby třeba někdy na chleba nebylo)!

Dostávám se ve své víkendové kronice do sobotního odpoledne. Přiblížila se hodina H - Historicky Hodnotný & Hodně Hustokrutopřísňácký první sraz s Ašu a Terunkou. Na místo srazu jsem se připlížila ze všech nejdřív, byla jsem totiž stále ještě naprosto konsternovaná krásou právě zakoupené knížky 1000 Pin-Ups a tak jsem si musela sednout, abych tu radost rozdýchala. Pak dorazila krásná Terunka s koníkovským svetříkem a super sluchátky, a nakonec i nejtalentovanější Ašu s voňavým jahodovým lízátkem. První cesta vedla do M&S, protože totiž dobrý kafe nikoho neurazí, že. Zase jsme se držely dietky a ty muffiny se vůbec nepočítají, protože to bylo v rámci dovolené :D

Další cesta nás dovedla do Františkánské zahrady, kde se zrovna natáčel nějaký pochybný film - jednalo se zrovna o scénu, kde banda nácků pochoduje zahradou a řve "Nic než národ! Čechy Čechům" a podobně debilní hesla. Zjistily jsme, že nejdůležitější osoba na natáčení musí v jedné ruce držet housku a ve druhé magič. A taky kolem nás prošel ex-partner feťačky Katky z dokumentu Třeštíkové a škaredě se na nás díval. Napatlaly jsme si pusu nejkrásnějším odstínem Chanelky na světě a vytvořily kurz přirozeného pózování, ze kterého by si fešnblogerky měly vzít příklad :D *ironie*


Asi sekundu po vyfocení této fotky Terunka s klidem prohlásila, že kolem letí vosa, a já jsem dostala hysterickej záchvat.

U divadla mi slečny ošahaly stehna (spřátelovací rituál, kterým musí projít všichni moji blízcí), já jsem si zacupitala po trávníku složeného z rozsekaných šlechtěných čtverečků a Ašu se od nás odloučila. My dvě zbylé amazonky jsme se ještě na pár desetiminut uchýlily do Bageterie, kde jsme probraly snad celý svět... a pak se jelo domů. Protože neděle pro mě měla být hodně hardcore den...
Všechny fotky jsou od Ašu a Terunky. A mám z nich hroznou radost, protože z nich úplně čiší, jak jsme byly veselý a jak nám bylo dobře. Nefalšovaně. Mám strašně ráda, když někoho vidím poprvé v životě a můžu se s ním bavit jako se starým známým...

Příště vás čeká poslední část mojí pražské blogové trilogie - o tom, jak Anežka běžela o život a o tom, proč jsem teď nemocná.

Je toho TOLIK, co mám po tomto víkendu na srdci, že budu muset napsat snad dva nebo radši tři články, abyste nebyli zahlceni :)
Ale začněme popozádku. Sedím v kavárně poblíž svého berlínského sídla, horkou čokoládu už jsem dávno dosrkala a teď se snažím velerychle sepsat článek a odejít, než mě majitel vyhodí.

Inu.

V pátek ráno jsem se vydala na cestu předalekou a bájnou, do města, co má prý sto věží. Nepočítala jsem je... Jako obvykle jsem jela s naší oblíbenou maďarskou busovou linkou... přede mnou seděl nějaký pán, co si pořád všechno z okna fotil a v pětiminutových intervalech se na mě otáčel a zkoumavě si mě prohlížel (trochu zle :D). Tak jsem si chtěla přesednout někam jinam, avšak stewarďák mě upozornil, že sedadlo, na které jsem si chtěla sednout, je occupied. V celém autobusu jelo dohromady asi 10 lidí... ale byla jsem moc unavená na to, abych ztropila pozdvižení a dosáhla svého, tak jsem se vrátila na svou sedačku, sklopila ji úplně dosadu a protestně usnula. Když jsem se probudila (někde v Drážďanech), zjistila jsem, že zírací pán to vzdal a sám si přesednul někam jinam :D
Hned po příjezdu na Florenc jsem se vydala do showroomu H&M, kde jsem strávila několik velmi milých půlhodin ve společnosti Káti & Káti, Byla mi ukázána kniha knih (Pin-Ups od Taschen! hned jsem si ji běžela koupit), byla jsem podnícena k oprášení šicího stroje a náhodně jsem potkala Klárku Vytiskovou z Toxique, kterou jsem už taky neviděla sto let :) Takže superbájo odpoledne... oblečky vám odprezentuji postupně. Nikdy bych neřekla, že brokátové sáčko může vypadat tak úžasně! A ještě k tomu na mně. Ještě jednou děkuji za milé přivítání a slibuju, že první kousky z mojí připravované pindíkové kolekce půjdou právě k háemčím slečnám :)

Taky se ve chvílích nudy/nejistoty/vzteku/smutku/jiné emoce uchylujete k uklízení?!
Moje včerejší tornádění po bytě pokračovalo drhnutím kuchyně a skončilo pulírováním spár mezi kachličkama v koupelně (!!!).

Mimoto se mi ještě dnes podařilo vyděsit paní v second handu - společně jsme se prohrabávaly kvanty plyšových potvor, když jsem spokojeně vytáhla jednoho pejska... paní se na něj láskyplně podívala a směrem ke mě pronesla "ten je krásnej, co?", na což jsem jí odvětila "já z něj potřebuju jen ustříhnout ty uši, zbytek vyhodím. takový pohled šoku a znechucení jsem dlouho na nikom neviděla :D


Ale vlastně jsem chtěla napsat hlavně o něčem úplně jiném. Chtěla jsem vám všem doporučit film, který jsem včera viděla - THE APARTMENT (z roku 1960). DVD s tímto snímkem jsem vyhrabala v knihovně a netušila jsem, jaký klenot se mi dostal do ruky!
- je to úžasně vtipné
- je to dokonale režírované
- herecké výkony jsou úměrné době a hrozně roztomilé
- je to romantická hořko-sladká komedie
- oblečení!!! šaty!!!
- JACK LEMMON.



Pokud vás bavilo Some Like It Hot (ano, tam taky hrál Jack Lemmon), Breakfast At Tiffany's, Roman Holiday a podobné "kultovní" záležitosti, určitě si tento film sežeňte.
U mě aspiruje na titul "nejoblíbenější film všech dob", a to už je tedy co říct!

U mě to tedy dnes platí 100%.

Byla jsem totiž kreativní, pozlacovala jsem armádu plastových zvířátek za účelem jejich pozdějšího přeměnění ve šperky a brože (btw nevíte někdo, kde v Praze levně sehnat plastové figurky ve větším množství? Asi hračkářství, že...? Ehm.) a rámeček, který jste už viděli spolu s blešákovou Marilyn Monroe.

Byla to taková moje terapie po nefalšovaném "napičudni", který se dnes opravdu vyvedl. Nevychází mi nic, nestíhám nic, nestačím, nemám, neumím, nemůžu. Čau.
Každý den prostě srnečci (ani jejich maminky) nemají posvícení, že.

Pozitivum toho všeho - začala jsem uklízet jako uragán (nejlepší terapie!), vysmějčila jsem skříňky v kuchyni, do kontejnerů jsem vytřídila několik megakrabic od spotřebičů, které tady nevimproč byly uskladněné, vyluxovala jsem a na závěr jsem zuřivě vydrhla podlahu v kuchyni kartáčem (!!!)

V pátek jedu do Prahy, těším se převelice. Hlavně na svoje domluvená rande (hihi) a vůbec... občas je fajn vrátit se do rodné země. Maximálně na týden.

A že jsem dnes tak smělá, nevíte někdo o nějakém copycentru v centru Prahy, kde by byla milá obsluha, co by se na mě nekoukala jako na devianta a prasáka, když si tam nechám vytisknout dva archy zmenšených fotek různých pinďourů a poprsí (na kreativní účely, samozřejmě)? Nemám tiskárnu a tady to nechci riskovat, aby mě ještě neposlali na Polizei, případně zum Arzt :D

P.S.
Tady ještě nějaká ta publicita s mým moudrem: článek o blozích (divný slovo!) na webu Goetheinstitutu.

Je tu další víkend, který v Berlíně trávím sama, samotinká. Achich. Pokouším se oddávat kreativním orgiím, ale múza mě asi zapomněla políbit, protože u ničeho nevydržím a nic nedotahuju do konce. V rámci pocitu, že bych se aspoň měla nějak pohybovat fyzicky, když psychicky to nejde, jsem se vydala na projížďku na kole - na Alexanderplatz. Taková hezká sobotní vyjížďka po rovince... Po 5ti minutách jsem měla chuť být sprostá a nevrlá na všechny kolaře, co suverénně jezdili v pruhu pro kola v protisměru. Několikrát jsem využila svůj růžový klaksón a doufala jsem, že se aspoň jeden z nich lekne, spadne a rozbije si tlamičku. Pak bych mu mohla ujet, když už mám to spravené kolečko... Takže projížďky po Berlíně mě na nějakou doby přešly. Konkrétně do zítřka, kdy se hodlám vydat na blešák (ráda bych sehnala nějaké staré zdobené rámy a cokoliv se srnečkama).

S touto podepsanou libůstkou jsem se vlastně ještě ni nestihla pochlubit, a to už mi tady zkrášluje byt přes měsíc!
Na včerejší avizované job interview o dvě patra pod současnou kanceláří jsem nakonec nedorazila. To spousta lidí nepochopí, ale - prostě jsem si uvědomila, že "tohle" teď momentálně dělat nechci. Strašně mě baví překlady, korektury a reviews, a tak nevidím důvod, proč bych měla chtít znovuvstoupit do podivného hudebního businessu a komunikovat s nafrněnými managery apod... prostě to tak necítím. Prozatím. Chápete? :D
Budu prostě doufat, že se všechno k ještě lepšímu obrátí a já dostanu vytoužené fulltime místo - zatím pracuju podle toho, kdy mě zrovna potřebují. Zatím mi to na nájem stačí, ale bůhví, jak to bude do budoucna, že.

Mám pořád spoustu volného času, takže - kdybyste vy nebo někdo z vašich známých potřebovali někoho na překlady nebo korektury EN > CZ, DE > CZ nebo SWE > CZ, víte, na koho se obrátit ;) Ceny výhodné, překlady kvalitní, spolehlivost vysoká, dodání včasné.

Abych si pořád jen "nestěžovala" - dnes jsem se byla připravit na víkend, tzn. zašla jsem do knihovny, půjčila si nějaké papírové pohlazení po duši a k tomu rovnou DVD s filmem The Apartment (na ten film se těším nejvíc - čeká mě zasněné áchání nad tehdejším odíváním a manýry). Taky nemohly chybět dvě balení jablečného pyré, spousta jogurtů a zářijové vydání Glamouru.

Příští víkend s největší pravděpodobností budu v Praze, tentokrát už si to určitě zajistím :) Rozvrh mám už teď docela nacpaný, bojím se, jak to všechno budu zvládat...

UPDATE v 20:56 hodin - právě jsem mu zavolala, jen tak. Chtěla jsem před spaním strašně moc slyšet jeho krásný hluboký hlas. Dopadlo to tak, že jsme si dvě minuty povídali o tom, jak se strašně máme rádi. A já z toho mám motýlky v břiše... kéž by to tak bylo napořád! Máte to tak s partnery taky?

...až to dopadlo tak, že jsem včera seděla v práci od 9 do 19:00 a předvčerejší večer jsem strávila nad překlady. Dnes mě čeká to samé + jako bonus pracovní pohovor u jedné hudební agentury, která naprosto nepochopitelnou náhodou sídlí o patro níž pod mojí současnou kanceláří :D Ale nepředbíhejme.

Úterý bylo ve znamení dobrých zpráv. A sushi.
Krátce po obědě jsem se vydala s Rayem a Ondrou na rozhovor do rádia (jako doprovod, samozřejmě), a nakonec to dopadlo tak, že nebýt mě, rozhovor taky nemusel být. "Umí někdo z vás s Audacity?" A tak jsem zapojovala, importovala, poslouchala, seřizovala, nahrávala a exportovala. ještě ze mě bude zvukařka :D
Pak jsme se doma pustili do výroby roztodivně naplněných koleček - nejkrásnější na tom bylo to, že jsem nemusela pomáhat, chlapci to zvládali bravurně a ještě u toho vypadali esteticky! Čekali jsme velkou návštěvu, tak se toho připravilo spousta, hezky jsme vyzdobili stůl atd... a o dvě hodiny později jsme odfukovali s plným břichem, strašně jsme se všichni přejedli a ještě zbylo na další den. Na první fotce si můžete prohlédnout můj osobní talíř, kde bylo bezrybové sushi, připravované na podložce, které se ani nedotkla rybí šťáva, haha. Díky Rayi!

Variace se vzkazem z fortune cookie - už si nepamatuju, co tam bylo, ale v jedné bylo poselství "the color orange will bring you luck" - netušila jsem, že se dohry volební kampaně ČSSD týkají i zemí mimo Českou republiku. Impresivní, Paroubku!